Od dětství mám ráda loutkové divadlo. Zvědavě pozoruji postavy za loutkami, které vtipně a s lehkostí pohybují dřevěnými herci. Tahají za tenké nitky, aby jejich postavy odkryly svůj charakter, vkládají jim do úst repliky, aby dej směřoval k pointě, kterou mají předem promyšlenou. V tom okamžiku přistihuji sama sebe a jak si kladu otázku: „Co i když já sama jsem jen loutka v něčí hře? Co když i mnou je pohybováno po trase, kterou určuje někdo jiný (bez mého vědomí)? A co když mu jde jen o sebe sama? Bez ohledů na mne! A co když jde jen za svojí slávou, potleskem a zisky?“ V tom okamžiku mne zamrazí a zatoužím znát odpověď na to, jak zpřetrhat nitky, kterými mne drží v cizích sítích (a dost možná, že se v nich držím sama). Jak se osvobodit.
Jsme herci a svět je velké jeviště
Vztahy v rodinách či v pracovních kolektivech jsou často propletenci různých her a manipulací.
Vztahy v rodinách či v pracovních kolektivech jsou často propletenci různých her a manipulací.
Když je pozorujete zpovzdálí, můžete zahlédnout, jak se odehrávají na pomyslném jevišti snad všechny Shakespearovy hry naráz. Komedie se tu míchají s tragédiemi. Není divu, že se v takovémto mumraji ztrácíme či podléháme silám, tlakům, která nás někam vedou, směřují, táhnou, vábí.
„Výchova“ děti je zpravidla způsob, jak se těmto hrám „učíme.
Každá rodina či společnost některé hry preferuje a jiné odmítá. A ty „správné hry“ se pak předávají z generace na generaci stejně jako rodinné stříbro. Ač se mohou hry (stejně jako stříbro) z dědictví ztrácet, zbavit se jich nebývá vždy snadné. Často právě proto, že máme silnou tendencí přitahovat k sobě lidi, kteří se „baví“ podobnou hrou.
Jak si to představit?
Marta, starostlivá máma obložená nákupy pro rodinu, u výtahu potkává sousedku Zdenu. Znají se dlouho, jsou kamarádky od školy. Zdena se na ni zdálky usmívá. Aniž počká na pozdrav, vychrlí na Martu: „Už si s tím svým nevím rady. Včera si vzal do hlavy, že se mi podívá na pračku. Divně v ní chrčelo. Vrtal se v ní celý večer. Teď nemám v čem prát.“
„Volala si opraváře,“ nadhodí Marta.
„No, to bych s ním nevydržela. Urazil by se, že mu nevěřím. Znáš přece muže a tu jejich ješitnost.“
„Dnes už fungují veřejné prádelny, koukni na internet,“ přichází s dalším nápadem Marta.
„Kdepak internet,“ na to hned Zdena, „takovým věcem nedůvěřuji. A pak kdo by se s tím vláčel bůhví kam,“.
„A koupit novou pračku? Jak dlouho ji máte?“ usmívá se Marta nad svým dalším skvělým řešením.
„Novou?! Vždyť ti říkám, že bych s ním nevydržela! A pak to není zanedbatelný výdaj peněz,“ vysvětluje Zdena.
Marta má další radu: „Vezměte ji na splátky, Udělala jsem to před rokem. Dám ti tip,“
Zdenka zvážní: „To musí Pepa. Jenže co s tím prádlem? Přijeli jsme z chalupy a všechno máme špinavé!“
V tom si Marta vzpomene: „A co tvá dcera?“
Zdena si povzdychne: „Ta je daleko.“
Marta už neví, jak by Zdeňce pomohla situaci řešit. Vystřílela všechny své nápady.
Najednou se slyší, jak říká: „Tak to přines, vypereme to u nás.“
Hra je to vskutku jednoduchá.
Někdo předhodí problém a další členové hry přicházejí s nápady, jak by ho dotyčný mohl vyřešit. Ten, svoji kreativitu využívá k tomu, aby našel způsob odmítnutí. Cílem hry není problém vyřešit, ale vyhrát. Dobrý hráč odráží přihrávky ostatních tak dlouho, až kapitulují. Pozná to snadno. Situaci ovládne provinilé mlčení. A právě ono je znamením vítězství pro paní Zdeňku, která se nedokázala vyrovnat se svojí situací jinak než tím, že do ní zapojí Martu. Marta, zvyklá pomáhat a řešit problémy ve své rodině, ráda nabídne svoji moudrost bezradné Zdence. Zdeňka díky Martě získává pocit sebejistoty a Marta si potvrdí svoji důležitost a nepostradatelnost. Pokud tomu tak skutečně je, ve hře se pokračuje až do doby, kdy jedna nebo druhá začnou mít pocit, že výhra není dost velká…
Naše každodenní snaha „cítit se dobře A jistě“ vede často k lichocení, pochlebování, vzbuzování lítosti („jsem já to ale chudinka“), ale také k napadání, osočování, obviňování, pošklebování, provokování, vyhrožování, zastrašování. Taktizujeme a manipulujeme okolnostmi, a především sami sebou jen proto, abychom získali odměnu (pohlazení, příjemný pocit) či abychom se vyhnuli případnému trestu („nebudou mě mít rádi“).
Formující prostředí
Pokud žijeme delší dobu v prostředí, které je necitlivé k našim přirozeným potřebám a hladovíme po docela obyčejném lidském zájmu, pozornosti a dotecích, začneme sami sebe chránit. Vytvoříme hru, která nám umožní žít v daných podmínkách. Smyslem této hry, je „získat potravu“ – tedy něčí pozornost, zájem, péči, přijetí, blízkost a pocit bezpečí. Nakrmit sama sebe „druhými lidmi“ je stejně zásadní k životu jako nasytit se jídlem. Pestrá a vyvážená strava je v tomto ohledu zásadní pro zdravý a prosperující život. Dokážete si představit, že si něčí společnost „vychutnáte“ či to, že být s nimi je „skutečný požitek“? Znáte stav „přesycenosti lidmi“ či to, že vás někdo „krmí“ historkami?
„Když nás nikdo nehladí (i v přeneseném slova smyslu jako je uznání, ocenění) a když se nás nikdo nedotýká, začneme ztrácet živost. Z našeho těla mizí krev jako bychom byli pokousáni upíry.“ Přesto, že bytostně potřebujeme cítit kontakt s druhými lidmi (blízkost), společenské, sociální a další síly nám v tom často zabraňují.
A tak se s rostoucím věkem (a postavením) mění náš hlad po kontaktu, blízkosti, pohlazení v hlad po uznání, slávě, moci. A protože jsme jako lidé vynalézaví, stává se naše honba za uznáním stále osobitější, kreativnější a důmyslnější. V tomto kontextu začínám chápat přitažlivost manipulativních her.
Co je na manipulativních hrách tak přitažlivé?
Na svých seminářích a workshopech čas od času slyším: „Chci umět lépe manipulovat s druhými. Naučte mě to“. Jsem přesvědčená, že toto je jediná dovednost, které se nemusíme učit. Umíme to. Jediný problém bývá v tom, že si své „hry“ neuvědomujeme. Hrajeme je automaticky.
Čas od času se stane, že tento „autopilot“ nás nedovede k očekávanému „pohlazení“. Naše hra neskončí vítězstvím. Bohužel nebo bohudík. Právě to, způsobuje, že se začneme o své hry a hry ostatních zajímat. Jak nenalatět na „hry“ druhých? Více o tom se dočtete v mém dalším blogu.