ŽIVOT JE JAKO SLÉZÁNÍ HOR

ŽIVOT JE JAKO SLÉZÁNÍ HOR

posted in: BLOG | 0
„Každý kopec, na který jsme vylezli, se zdá zbytečným stejně jako námaha, kterou bychom mohli odložit, pokud bychom zůstali v pohodlí domova. Ale nahoře pochopíme, proč to má smysl. Nejde jen o nádherné vyhlídky z hor do údolí. Na každém vrcholu hory si více než výhledu, po němž jsme dole toužili, vychutnáváme cestu, kterou jsme zvládli.“

Co nám brání překročit vlastní mantinely?

Prožitky, které se staly před mnoha lety, ještě dnes ovlivňují náš život. Mnohdy významně. Když začneme vidět, jak velkou moc nad námi mají, můžeme vytvářet jiné, posilující způsoby myšlení, cítěná a jednání.  To může být bolestivé. Znamená to projít „peklem“ nejistot a zvládat různé reakce okolí a neobracet je proti sobě. Znamená to nenechat se ovládnou žádným ze čtyř spojenců rigidity a pohodlí. Je na čase udělat z nich své spojence.

STRACH

Znáte ten pocit, když začnete ztrácet půdu pod nohama? Pustil/a jste se do něčeho nového, neznámého, neprozkoumaného. Zdálo se to snadné, ale teď trochu tápete ve tmě. Pokud nás začnou přepadat myšlenky typu „to nezvládnu“ a začneme se obávat neúspěchu, vyděšíme především sami sebe. Vnitřní hlas začne našeptávat: „Zůstaň tam, kde jsi, máš tohle za potřebí“. Pak je jen krůček k tomu, abychom začali hledat výmluvy, omluvy „proč to není možné“. Sámi sobe přesvědčujeme že je výhodnější – a to i přesto, že cítíme nespokojenost – zůstat tam, kde jsme. Ten, kdo si uvědomí, že posunout své mantinely, stojí za to, začne po řešení prahnout. Určité míra nebezpečí se stane vítaným parťákem. Jde o to „překročí svůj stín“, posunout svoji identitu. Rozdíl ve výsledcích je obvykle fascinující. Vyděšený žádný krok neudělá. Veškerou energii spotřebuje na vlastní sebeobhajobu. Je tu tedy volba. Můžeme se nechat ochromit domněnkou: „Co když to nevyjde?“ Nebo se můžeme nadchnout pro myšlenku: „Co dělat pro to, aby to (jednou) vyšlo!“

Roman dlouho obhajoval svoji neochotu vystoupit se svými náměty, názory a inovacemi. Rozhodujícím okamžikem byla příležitost stát se vedoucím projektu inovací. To by pro Romana znamenalo nejen větší prostor pro seberealizaci, ale také dostat se k programům, které ho zajímají. Roman stál před rozhodnutím. Buď si nechám své přesvědčení „jsem ostýchavý a mluvit před ostatními je problém, zesměšní mě“ nebo s tím začnu pracovat, abych získal zajímavou příležitost.

SÍLA

Dalším spojencem je SÍLA. „Nemohou mne přece zastihnout ve „slabé“ pozici,“ říkáme si. „Potřebuji být druhými hodnocen/a jako pan „dokonalý“ či paní „dokonalá. Jinak o ně přijdu, vyloučí mne,“ bleskne nám hlavou. Obávame se ztráty tváře člověka, který si se vším ví rady. Myslíme si, že když jen na moment projevíme zaváhání, nejistotu, nevědomost, přijdeme o dobrou pověst, o své dobré jméno, o autoritu aj.. Pokud se přehnaně staráme o to, jak nás ostatní vnímají, pak jste se odpojili od záměru, od sebe. Dovolujeme, aby nás vedly zájmy druhých.

Často se také domníváme, že okolí nás nechce vidět ve „slabě“ pozici. Zkrátka chyby a nejistoty se neodpouští. Nemluvíme anglicky či francouzsky, dokud nebudeme mluvit jak rodilý mluvčí. Nechceme vystoupit před publikum, dokud nebudeme mít šmrnc a přesvědčivost jako Marek Eben nebo Steve Jobs. Ovšem za vším jsou roky a roky usilovné práce, mnoho opakování a experimentování, které nevidíme nebo spíš nechceme vidět. Tuto cestu i my musíme prošlapat. Udělat mnoho drobných chyb, abychom byli stejnými mistry. Mínění druhých nás nemůže odradit. Bohužel často jsou to naše vlastní pochybnosti, která nám druzí jen zrcadlí. Zkusme vykročit do neznáma a zjistíme, že okolí je k nám mnohem tolerantnější než my sami k sobě.

Roman se přiznal ke své špatné zkušenosti z vystupováním na veřejnosti a zároveň ke své ambici být vedoucím projektu inovací. Největším překvapením pro něho bylo to, že ho kolegové podpořili v jeho úsilí překonat strach a obavy veřejně vystupovat. Dokonce se našel kolega, kterého nápady Romana zajímají natolik, že mu nabídl svoji pomoc s přípravou prezentací. A světe div se, Roman zjistil, že to považuje za úžasnou příležitost a ne za obtěžování Romanovou nedokonalostí.

LHOSTEJNOST

Vzniká v našich hlavách společně s představou, že už nás nic nemůže překvapit nebo spíš nemělo by překvapit. Jsme dospělí. Všechno je tak známe a tak předvídatelné. Ve svém věku, své pozici, díky svému vzdělání, stylu života aj. už jsme zažili vše, co tento svět nabízí. Máme tedy odpovědi na všechny otázky. Rutina. Rutina. Možná si vzpomínáte na hru Karla Čapka Věc Makropulos. Hlavní hrdinka Emílii Marty, která objevila elixír života se dožívá 337 let. Je životem znuděná. Nuda, nuda a nic než nuda. Ovšem i největší nuda je přijatelnější než smrt. Proto chce získat dopis, ve kterém je návod na přípravu elixíru věčného mládí. Nakonec si však sama uvědomuje, že nelidsky dlouhý život tedy stereotyp je horší než smrt tedy změna. Nenechme se ovládnout lhostejností a dívejme se na věci zvědavýma očima dětí. Když už něco „musíme“ či „děláme“ objevujme nové impulzy, vnášejme do každodenních opakujících se činností novinky. udělejme třeba jen malý krůček novým směrem.

Roman hodně nastudoval o prezentacích, řeči těla, vystupováním před skupinou. Přečetl mnoho knih. Absolvoval seminář „přesvědčivé komunikace“. Ví mnoho. Ale žije to? Má odvahu začít své vědomosti používat? Vyhledává tyto příležitosti? To je už úplně jiná disciplína. Jak začít? Roman na mentální úrovni pochopil, jak hloupé je obávat se mluvit na veřejnosti. Ale když stojíte tvář v tvář skupině, slyší opět smích svých spolužáků ze základky. Je paralyzovaný a chová se tak jako vždycky. Můžeme opakovat, že je to vše jen o sebedůvěře a chtít po Romanovi, aby opakoval afirmaci: „Když mluvím, lidé mne rádi poslouchají.“ Mám afirmace ráda, ale věřím, že mají omezené využití tam, kde je opravdu o silné přesvědčení jako je to Romanovo. Jiným způsobem by bylo nastoupit do stroje času a vrátit se do doby první nepodporující zkušenosti. Toužili jste někdy ve svém životě vrátit čas? Tak přesně toto myslím. Bylo by hebké vrátit se zpět o 10, 20, 30 let a přitom di ponechat své stávající zkušenosti, vědomosti, abychom mohli udělat věci jinak.

JASNOST

„Mám v tom jasno.“ Nepotřebujeme nic slyšet, nic dalšího zažít, máme jasno. Nenecháme druhé dokončit větu, Vždyť „je to jasné“. Připustit, že „nevím“, nemám v tom jasno není v naší kultuře zrovna ceněno. A tak děláme často rychlé závěry a pracujeme s mnoha neužitečnými domněnkami. Není běžné vítat neznáme, neočekávaně, rušivé či dokonce znepokojující. V západoevropské kultuře je důležité a ceněné „mít věci pod kontrolou“. Dovolme si nemít jasno o očekávat neočekávané. Drží nás to v přítomném okamžiku umožňuje nám to vítat nové, učit se teď a tady.

Skutečnost není ovlivňována tím, co se kdysi Romanova stalo, ale tím, co si myslí Roman,o tom že se stalo. Smích jeho spoluhráčů má pro Romana jasný význam – výsměch. Když změní Roman své vnímání, bude mít na výběr z více možností. Pak má šanci jinak přemýšlet, cítit a jednat. Vezměme film, který si Roman v hlavě přehrává, když vystupuje na „scénu“. Slyší výsměch. „Natáčíme“  s Romanem trochu jíný film. Ocitá se v roli svého kamaráda. Seděli spolu ve škole v jedné lavici. V další verzi filmu hraje nestraného vypravěče. Toto experimentování pomáhá Romanovi vnímat a tím pádem také dělat věci jinak. Vytváříme tak z této nepříjemné a brzdící vzpomínky zcela nový film a nová přesvědčení. Toto cvičení pomáhá Romanovi měnit jeho osobní historii a tím mění také své postoje k vystupovaní na veřejnosti.

Každý horolezec prý ví, že dosáhnout vrcholu nelze jen přímou cestou. Občas je nutné sestoupit o několik metrů, aby nám hora zase dovolila stoupat. Někdy nám počasí, okolní podmínky, zabrání dosáhnout vrcholu a budeme se muset vrátit. Ovšem bohatší o zkušenost a o informace, které nás připraví lépe na další pokus, na další výstup. Nedělejme z každého rozdílu mezi realitou a očekáváním tragédii. Nenechme si sebrat sílu výčitkami. Položme si raději otázku: „Jak lépe s touto (novou) zkušeností.“

Hrdina – cviční pro náročné

1/ Zamyslete se nad tím, co vám v poslední době nedává spát (mluvení ne veřejnosti, antipatie k někomu z vašich kolegů, něco, co byste si rádi dovolili a něco vám brání aj.). Napište o tom pár řádků do svého deníku nebo na list papíru. Vyprávějte krátký příběh.

2/ Zamyslete se nad tím, co z vaší minulosti vám to připomíná. Najděte nejstarší vzpomínku z dětství. Čím starší tím lepší. Jaké jsou vaše vzpomínky na tento prožitek? Popište je. Jakou „pravdu“ jste si vytvořili?

3/ Představte si, že se můžete právě teď stát někým jiným (nový život, jiný příběh). Kdo jste? Možná jste se rozhodly pro svého oblíbeného dětského hrdinu Petra Pana nebo Harry Pottera?

4/ Jak by tento hrdina reagoval v bodě 2? Co by dělal? Co by říkal? Co by si myslel o této události? Napište si to a přehrajte si to ve své hlavě jako film. Tento nový příběh vyprávějte jako pohádku svým kamarádům, dětem či vnoučatům.

5/ Čeho jste si všimli na reakcích svého hrdiny? Čím jsou jiné než ty vaše původní? Co je na nich dobrého?

6/ Kde je potřebujete dnes? Jak použijete při řešení aktuální situace (bod 1)?

Vyzkoušejte to. Držím pěstě a příjemnou zábavu.

 

 

 

Zanechte mi vzkaz