ŠTĚSTÍ je jako dítě

Právě začalo sněžit. Kráčím. Hlavou se mi honí různé myšlenky. Zní v ní všechna „musíš“ a „měla bys“. Dorážejí neodbytně. Jenže tělo kráčí dál. Něco mě přimělo podívat se dolu pod nohy. Přímo předemnou jsou do sněhu nasaná slovech: „jsem šťastná“. Právě v tom okanžiku ve mne něco hrklo. Zapomněla jsem na „musím“, „chci“ a „měla bych“. Ptám se sebe sama: Jsi šťastná?

Hledám v sobě pocit štěstí, radosti. Kdy naposled jsem se srdečně smála jen tak, bez důvodu? Kdy jsem z radosti vzala někoho za ruku? Kdy jsem někomu dala rozpustilou pusu na tvář? Kdy jsem se naposled z ničeho nic roztančila? Jak to mám vlastně se štěstím? A tak jsem se začala zajímat o to své. Zkoumám také štěstí lidí kolem sebe a nepřestávám…. Inspirují mne.

• Co to vlastně vůbec je Štěstí?
• A jak se dostávat k pocitu štěstí, když ho nejvíce potřebuji?
• Jak žít naplněný život?

Něco chtít a trochu snít – první experiment

Zkouším jednoduchou věc. Zkuste to se mnou. Beru do ruky čistý papír a tužku. Píšu. Podle naší rodinné anamnézy budu na tomto světě a v tomto těle ještě cca 40 let. Dost času na to, abych je naplnila něčím smysluplným. Co bych tedy chtěla zažít? Co bych si přála vytvořit? 100 položek je můj záměr. Dost na to, aby můj mozek byl vyděšený a nejen on. Dost na to, abych vypla kontrolu, vyřadila rozum ze hry, dost na to, abych přestala ztrácet čas tím, zda to má smysl a zda je možné položku po položce zrealizovat.

Teď sním a píšu

• Lehké a pružné tělo: takže každé ráno 10 minut cvičit Čchi-kung
• Spát: 7 hodin (minimálně), ne o moc více a ne méně
• Vypustit ze života bílé jedy jako bílý cukr a sůl, sádlo, bílou mouku
• Jíst každý den něco zeleniny a něco ovoce
• Jíst do polosyta a pít dopolopita
• Každý den vzít někoho na 20 minutovou procházku (minimálně sebe)
• Trochu číst a trochu psát
• Trochu malovat
• Vytvářet místo, kam se lidé rádi vrací odložit radosti a starosti, kde mohou být sami sebou, oddechovat
• Učit se v lidech vidět to dobré a dívat se jim zpříma do očí
• Každý den se něco naučit o sobě, o lidech, o životě…
• Učit a tvořit, objevovat svůj vnitřní svět, své talenty a pomoci jim ven
• Procestovat Čechy a znova se zamilovat do krásných míst
• Objevit kouzlo lukostřelby
• Zase jezdit na koni
• Roztančit se v parku
• Chodit travou bosa
• Hřát se u ohně
• Atd. Atd.
• Napsat knížku pro štěstí

Seznam se plní. Přistihuji sama sebe, že se usmívám. Snad můj úsměv vyvolaly vzpomínky na tančení v rose. Uf. 98 položek je zaznamenáno na papíře. Ještě dvě volná místa. Pro co asi? Dnes to nechám tak. Na papíře jsou drobnosti, které nadají velkou práci nebo si to už teď dopřávám. Také jsou tam Velké Věci. Bude mi stačit tento život? Ne. Takže na zem.

Vybírám aktuálně 3 body, kterým tento rok dám svoji energii. 3 body, které v sobě skrývají hodně tvořivé práce a také hodně úskalí. Očima prolétnu seznam a vidím: „vytvářet místo, kam se lidé rádi vrací odložit radosti a starosti, kde mohou být sami sebou, oddechovat…“. Jasně, to je ono. Ale to se ze dne na den nestane.

Musíme opravdu o štěstí usilovat? Znamená Štěstí to, že někým jsme, něco máme a něco děláme? Jde opravdu o výsledek nebo je to jinak? Chci být šťastná hned teď ne až… někdy… teď.

Na čem stavět, něco mít – druhý experiment

Sedím na rušném místě. Kolem mne chodí lidé. Pospíchají. Někteří se dívají na hodinky, jiní jsou uzavření ve svém světě, ve svých myšlenkách. Sem tam si někdo s někým povídá. Vážné zamyšlené tváře. Vedle mne se zlobí starší paní, že jakýsi mladík do ní strčil: „Nevychovanec“. Sluneční den. Počítám úsměvy. Stačily by jen zvednuté koutky. Dnešní den jim ovšem zřejmě nepřeje. Tváře lidí kolem mne jsou zamračené. Statistiky tvrdí, že jen 30% lidí je opravdu šťastných. Tedy 3 z 10. Téměř stejné procento lidí tvrdí, že jsou v depresi, smutní, unaveni životem…. Moje statistika „úsměvů“ je dnes pesimističtější. Čím to?

Máme přeci téměř vše důležité pro život. Střechu nad hlavou, slušnou práci, mnohé sociální výhody, autobus nebo auto, které nás dovezou kam potřebujeme, lednici a obchody plné jídla, aj. Proč tedy neprojevujeme radost? Vypadá to jako kdyby věci a možnosti, které nás obklopují, nám spíše radost braly.

Štěstí se v takovém případě chová jako malé dítě, asi 3leté. Nevěnuješ mi náležitou pozornost? Tak uvidíme! A začne zlobit. Všemožnými způsoby na sebe upozorňuje. Schová se. Rozbíjí moje oblíbené věci. Nerado a jako by omylem. Zbavuje mne některých přátel, lidí. Připravuje mne o peníze… Zkrátka nutí mne, abychom si ho všimla. Zcela přirozeně se v těchto okamžicích vztekám. Nadávám jak špaček, obviňuji kdekoho a kdeco. Zbytečné mrhání energií. Ztráta. Mnohdy až tehdy si uvědomuji skutečnou hodnotu toho, co jsem měla. Moje lekce vděčnosti.

Rok 2015 byl pro mne náročný. Bolavý díky rozchodům s dlouholetými přáteli. Místy šťastný díky rozzářeným dětským očím. Jindy zajímavý díky novým známostem a nečekaným možnostem. A také přinesl zklamání díky očekáváním, které se zatím nemohla naplnit. Každý z těchto momentů mi dává dar poznání: přesto, že jako lidé dokážeme (nevědomky) jeden druhého bolestně zraňovat, jsou vztahy nejcennější v mém životě. Stojí mi za to je znovu a znovu s láskou k sobě a k druhým žít…. 

A tak děkuji

• Za moudré myšlenky a inspiraci, kterou přináší do mého života Ivan a Stáňa
• Za úsměv tříleté Madlenky a její maňáskové divadlo
• Za Hančino přátelství
• Za další publikovaný článek
• Za radost z malování obrázků
• Za básničku od přítele
• Za slunce, které ráno vykoukne
• Za zvědavost účastníků svých kurzů
• Za posedlosti nás žen….
• Za podporu a respekt našim mužům
• Za rozkvetlé kytky v trávě….
• Za další ráno v Ráji…
• Za …

Přistihuji sama sebe, že mám jen jedno přání, jeden sen: „každé ráno se probouzet s pocitem vzrušení a vděčnosti za to, že dýchám, za to že jsem součástí dobrodružství zvané život… Nezáleží jestli prší, sněží nebo je pod mrakem… Pojďme na to. První lekci „snění“ a druhou lekci „vděčnosti“ jsme právě absolvovali. Co je tedy tak těžké na tom cítit se šťastná? Ale o tom až příště…