Buď náročný a pozorný.
Doba je „prý“ rychlá?!
Rychlé změny v organizacích. Dnešní pokyny a úkoly zítra již neplatí. Útočí na nás jak roj včel, které připravujeme o med. Dostáváme se pod tlak, nestíháme, býváme nervózní a přetížení. Naše rovnováha je narušena. Zvyšující se tlak na výkon je všude přítomný. Přibývající úkoly prověřují naše kvality, schopnost správně se rozhodovat: „Co vynechat a čemu z toho, co se valí, opravdu věnovat pozornost?“
Naše rozhodnutí prověřují naši autoritu tedy vliv na ostatní
Podřízení očekávají, že jim manažeři pomohou v nejasných situacích se zorientovat:
- že s nimi proberou změny,
- že je pochválí za výsledky a dobrou práci, za úsilí
- že jim pomohou s problémy a budou je podporovat.
- že přinesou tolik ozdravující optimismus a nadšení
Ovšem realita bývá jiná.
A šéfové? Ti, zpravidla očekávají pravý opak:
- samostatné poslušné spolupracovníky, kteří nebudou pokládat otázky, na které oni neznají přesné odpovědi
- pracovníky, kteří vše bez odporu vykonají, ideálně s optimismem nebo alespoň bez „brblání“.
Ovšem ani jejich očekávání často neodpovídá realitě.
A tak se stává, že od takovýchto šéfů ti nejschopnější odcházejí:
„Už nevím, jak to mám šéfovi říci,“ zastavil mne na semináři jeden z jeho účastníků. „A co mu chcete říci?“ „Pracuji s ním už pět let a pořád nevím, co si o mé práci myslí. Dodělal jsem si tento rok vysokou školu a rád bych dělal zajímavější práci, měl větší odpovědnost. Ovšem, když se se šéfem setkám, a zeptám se ho na to, jak je se mnou spokojený, dostanu odpověď typu: „kdybych nebyl, tak řvu a řvu?!“ Vždycky mne tím vykolejí a já už nemám odvahu mu cokoliv říkat. Jen mne děsí to, až skutečně začne řvát. Asi na to už čekat nebudu.“
Statistiky v médiích uvádějí,
že každý druhý člověk není spokojen se svým nadřízeným. A tato nespokojenost je nejčastější důvod pro jejich odchod z organizace. Šéfové pak tuto zkušenost popisují následovně:
„Mám ve své skupině šikovného člověka. 5 let jsem o něm nevěděl. Je spolehlivý, samostatný a tomu, co dělá, fakt rozumí. Teď si dodělal vysokou školu a jsou s ním problémy. Včera jsem dostal od něho mail, ve kterém píše, že chce odejít. To se mi nelíbí, takhle mne postavit před hotovou věc! Vždy ode mne měl volné ruce. Může za mnou kdykoliv přijít a on mne takhle podtrhne. Ať si klidně jde, když si myslí, že to bude jinde lepší!“
Je pochopitelné, že se šéf, který má plné ruce práce s hašením všech problémů v oddělení, cítí zklamaný. Zkrátka podlehl klamu, že když nechá schopného člověka bez povšimnutí, je to ta nejlepší strategie. A pravdou je, že tomu tak dlouho bylo – 5 let – a pak se strategie vyčerpala.
Pokud nevěnujeme pozornost drobných signálům a otázky považujeme za nepodstatné, nebo dokonce obtěžující, býváme překvapeni.
V takovémto okamžiku už není možné věc přehlížet.
Hrozí ztráta klíčového člověka, odborníka. Je to jeden z mnoha okamžiků, kdy se prověřuje šéfův vliv, autorita. Jeho vlastní angažovanost v tomto případě mu nezaručuje úspěch, ale neangažovanost ohrožuje jeho autoritu. V budoucnosti to může ohrozit plnění cílů oddělení.
Je jen málo manažerů, kteří v tomto případě vidí, že se situaci dalo docela snadno předejít. Zpravidla se shodují na tom, že jinde tohoto odborníka zaplatí lépe, že oni v tom nic udělat nemohou – mnoho slov a žádný jasný čin. Smiřují se se situací a pracně hledají nového člověka.
Dnes se plná pozornost věnuje číslům, plnění úkolů v žádoucí kvalitě a termínech. Ovšem bez energie to opravdu nepůjde. Výzvou nám všem dnes je (dřív než kdy jindy) to, jak dokážeme:
- zvládnout konflikty,
- poradit si s negativními emocemi a odporem,
- pracovat s negativními pocity (strach, nejistota, vztek, aj.)
- vládnout s přepracovaností, s únavou
- usměrnit dezorientaci v rychle se měnícím prostředí
- získat své okolí pro stále náročnější cíle a úkoly v možná obtížnějších podmínkách
- pracovat s vnitřními motivy, vůlí a disciplínou
Buď velkorysý a jednej vědomě, s úmyslem.
A jak šéf, který má autoritu, přirozený vliv na své okolí, jedná?
Sami ho ze svých zkušeností popisujeme následovně (čerpám ze svých workshopů):
- Strhne nás svojí energií, svým nadšením. Nešlape po lidech, povzbuzuje nás. Zkrátka s ním nemarníme čas hledáním viníků ani lamentací nad tím, co je vše špatně. Vyzařuje z něho vždy dobrá nálada a optimismus „vždy se to dá nějak udělat“. Nestraší, nevyhrožuje, ale směřuje nás k hledání řešení „jak postupovat, abychom s tím pohnuli.“
- Má svoji vizi, představu fungování oddělení a lidí v něm a mluví o ní. Dívá se dopředu, vidí souvislosti, předvídá budoucnost. Jde za tím, co chce a říká to ostatním – jde za svým i přes překážky.
- Má vysoké pracovní nasazení. Je spolehlivý, pracovitý – svým chováním jde příkladem, svádí ke kopírování. Dohody s ním platí nebo informuje o změnách dříve, než na to přijdeme sami.
- Naslouchá názorům druhých, předem je neodsuzuje, bere je vážně. Do svých rozhodnutí promítá názory a zkušenosti ostatních, aktivně se o ně zajímá. Můžeme bez obav vyjádřit jiný názor, než má on, aniž bychom byli zesměšněni, odmítnuti. Diskutuje o něm s námi.
- Počítá s tím, že lidé chybují a stojí před problémy, tj. něco nefunguje. Vyznává krédo„vždy se to dá nějak spravit“. Jedná i v obtížných situacích s klidem a rozvahou, takže máme pocit bezpečí – „s ním se to dá zvládnout“.
- Dává výzvy a mluví s námi o nich. Rozvíjí, učí nás – předává to, co umí, své zkušenosti. Dává nám příležitosti a věří našim schopnostem mnohdy více než my sami – „máš na to“. Je náročný na sebe i druhé a je v tom otevřený. Umí si poradit s našimi obavami typu „nejde to“
- Raduje se s úspěchů (i z úspěchů druhých). Všímá si toho, co se daří a mluví o tom. Dává najevo víru v naše schopnosti, mluví o tom, v čem jsme dobří – „máš na to“, posiluje tak naši sebejistotu a rozvíjí naše talenty, silné stránky
- Chová se k nám jako partner. Bera nás jako sobě rovné, i když má více znalosti, více zkušeností, neupozorňuje na to. Baví se s námi a směje se s námi.
- Aktualizuje priority a pomáhá nám zorientovat se v dění, ve změnách. Mluví s námi o tom, co je aktuálně důležité – „zaměř se teď na toto, ostatní nech být“.
- Bije se za své názory i za druhé. Jde do sporu, pokud je to potřeba. Je přísný na lidi dole a nebojí se lidí nahoře, má odvahu sdělit své stanovisko. Mluví otevřeně o tom, co se mu líbí a i o tom, co chce jinak, co máme zlepšit, změnit, dělat jinak.
Těmito způsoby z nás dokážou dostat to nejlepší. Od takových šéfů se neodchází, a pokud ano, tak ne snadno. Vytváří nám nové a zajímavé příležitosti. Berou částečně odpovědnost za náš úspěch. Podporují nás v cestě za ním. Jsou laskaví a přísní. Jde jim o to, abychom nejen plnili úkoly, ale o to, abychom uplatnili talent a nepřestali na sobě pracovat.
Šéf, který podceňuje vztahy a komunikaci s podřízenými snižuje nevědomky svoji přirozenou autoritu, svůj vliv. Klíčové nástroje jeho řízení jsou pak nezbytně status, sankce, odměny atd. Bez nich si neví rady. Jeho lidé pracují pod hrozbou ztráty něčeho pro ně důležitého nebo jen za materiální odměnu („ani kuře zadarmo nehrabe“).
Napoleon Bonaparte tvrdil: „Každá autorita spočívá na výhodách, které přináší tomu, kdo ji poslechne.“ A pokud nebere šéf v úvahu zájmy, svých lidí, jejich ambice a talent, pak musí nabídnout jiné výhody. První, co nás každého napadne, jsou bezesporu peníze, ty totiž rozhodně potřebujeme…
Na co při práci s lidmi kladete důraz vy?
Co z toho je vám vlastní?
A co byste potřeboval/a posílit, abyste zvýšili svůj vliv?