Zázrak. Jsou dny, které bych směle označila za zázračné. Dny, kdy cítíme, že je něco ve vzduchu, že něco co jsme dlouho hledali, se objeví a my porozumíme něčemu, čemu jsme dlouho nemohli přijít na kloub.
Vždycky jsem měla ráda pohádky. Obdivovala jsem (ne)obyčejného českého Honzu, který dlouho ležel za pecí. Jen tak se převaloval ze strany na stranu. Vychutnával si dobré buchty od své starostlivé mámy. Ovšem zajímavé to začíná být až tam, kdy se zvedne a vyráží s ranečkem buchet do světa.
Kromě buchet si sebou přibalil zdravý selský rozum a dobré srdce. Jde přece zachránit království od Draka, vysvobodit Princeznu. Chce, aby se lidé zase začali smát a město potažené černým suknem, smutkem zase ukázalo svoji zář a barvy.
Nepochybuje, že by situaci nezvládl. Neztrácí čas tím, proč to nejde. Nestraší sebe ani druhé. Opírá se o logiku a víru, že se věci pohnou k dobrému. A když opravdu neví kudy kam. Ejhle! Objeví se pohádkový dědeček nebo babička a moudře Honzu navedou.
Stojí ho to ochotu naslouchat, přemýšlet o tom co slyší a jednu buchtu od mámy. Kdysi dávno jsem si takového dědečka nebo babičku přála potkat. Jen jsem nikdy nevěděla, jak se takový moudrý človíček pozná.