O chybách, chybování a STRACHU Z NEÚSPĚCHU

O chybách, chybování a STRACHU Z NEÚSPĚCHU

posted in: BLOG | 0
„Smiřme se s chybami. Všichni je děláme, protože lidé jsou omylní. Nicméně chyby nemusejí být naším osudem. Stačí přistoupit k nim tak, že vedou k úspěchu. Jestliže se totiž poučíme a přizpůsobíme tomu své další kroky, pak se chyby stanou zdrojem vědomosti a našeho pokroku.“
Steve Jobs

Tak tohle jsi po…

„Bylo mi 18náct. V kapse čerstvý řidičák. S pocitem, že teď mi patří svět, jsem se vypravila do města. Táta mi velkoryse půjčil auto, bílou škodovku 120, a já mohla trénovat své řidičské umění. Celá tahle plechová nádhera mě poslouchala jako hodinky. Za chvilku jsem parkovala před strakonickou knihovnou. Vyřídila jsem to, co jsem chtěla a vracela se hrdě domů. Začalo pršet. Déšť sílil. V jednu chvíli byl tak prudký, že bylo náročné rozeznávat cestu. Silnice se stáčela chvíli doprava a hned zase doleva. Náhle proti mne vyrazil náklaďák. Kdo by ho tu čekal! Lekla jsem se. V tom momentu jsem dostala smyk. Ač jsem se snažila, jak to šlo, řízení už bylo mimo moji kontrolu. Točila jsem se. Nepamatuji si, jak dlouho to trvalo. Snad celou věčnost. Pamatuji si jen ránu a hlínu, která proletěla kolem předního okna. Auto bylo zaparkované pravým kolem v mezi a druhé se točilo nad škarpou. Ještě v šoku jsem vystoupila z auta a tahala jsem ho rukama na silnici. Vytrvale pršelo dál a mě to došlo. Přežila jsem. V tu chvíli jsem se rozklepala…“

Možná, že i vy máte ve své paměti mnoho podobných okamžiků. O něco jste usilovali, něco jste chtěli dokázat či umět, něčeho dosáhnout a možná, že i vy znáte okamžiky, kdy jste si museli přiznat: „Tohle jsem tedy posral/a.“ Já si to uvědomila hned, jak jsem zase měla „všech pět pohromadě“. Moje hlava začala vytvářet katastrofické scénáře: „Rodiče tě zabijí!“ Počítala jsem v duchu naspořené peníze. Přemáhal mě strach a s ním se objevily výčitky: „Jak se ti to mohlo stát?! Když neumíš jezdit, tak nesedej za volant. Už nikdy!!!“

PRAVIDLO 1)
Mantra: „Už nikdy“ (nesednu za volant, aj.) fixuje neúspěch a živí strach. Utíkáme od „rozdělané práce“. Takhle se nenaučíme to, co jsme začali. Neprospějeme ani našemu sebevědomí. Jděte do toho znovu, po menších krůčcích.

Jak nás ovlivňuje strach ze selhání?

Základy toho, jakým způsobem se vyrovnáváme s neúspěchem, jsou položeny už v našem dětství. „Vzpomínám si na svá školní léta a na okamžiky, kdy mně rodiče věnovali nejvíce pozornosti. Všechno, co mi šlo, bylo bráno jako samozřejmost: „No a co, že máš jedničku“, komentoval moje první vysvědčení otec. „Jsi moje dcera, to od tebe očekávám.“ Do čehokoliv jsem se pustila, to mi šlo. Milovala jsem matematiku, bavilo mne šplhat po laně, zajímala mne tajemná minulost, vynikala jsem v kreslení… Dařilo se mi. Pokud ne, přišlo ze strany rodičů „mluvení do duše“, výčitky a tresty. Časem jsem tuto iniciativu převzala za ně. Nadávala jsem si do pitomců a trestala se za své neúspěchy a nedokonalost. Připadala jsem si hloupá a neschopná, když jsem selhávala. Zlobila jsem se na sebe. Vztekala se! A když přišel úspěch? Ani nevím, zda jsem cítila radost. Rychle vyprchala.“

PRAVIDLO 2)
Oslavujte a připomínejte si – jakýmkoliv způsobem – každý (i malý) posun, úspěch.
Pamatujte si: „Na co zaměřujeme pozornost sílí.“

Sláva dokonalosti

Je přirozené, že rodiče chtějí pro své děti to nejlepší. Bojí se o ně a o jejich budoucnost. A tak to někdy řeší přísností. „Jednou pochopíš, že je to pro tvé dobro. Život se s nikým nemazlí,“ říkával táta. Myslím, že jsem to jako dítě nechápala, ale někde v hloubi srdce jsem cítila, že mne má rád (i když mi to nikdy neřekl). Dnes mne zajímá, co je za touto tvrdostí. Uvědomuji si, že žiji v systémech, v kultuře společnosti, která přeceňuje úspěch, výkon, akci, viditelné výsledky, v kultuře, která hodnotí, měří a posuzuje a často odsuzuje to, co není dost dokonalé. Zkrátka podle plánu, vnějších měřítek a společenských očekávání. Málo se stále ještě zajímáme o to, co vše je za úsilím, snahou anebo selháváním. Cítíte, jak mocné bývá okolí a systém? Kolik lidí zajímáme, když máme pověst „úspěšného“ člověka? Jak rychle se může situace otočit, když o nás někdo začne mluvit jako o „ztroskotanci“? Jeden z mých šéfů říkával: „Jsi jen tak dobrá, jak dobrý je tvůj dnešní výkon!“ A podle toho se k nám choval, jako k číslům.

Tohle vše přirozeně ovlivňuje náš vztah k chybám a k ochotě riskovat, zkoušet nové přístupy a nacházet nová řešení. Ta řešení, která jsou nutnou podmínkou pro vznik inovací, bez kterých se neobejde budoucnost žádného člověka ani organizace. Chyby nás mohou posouvat kupředu.

PRAVIDLO 3)
Dejte si povolení „chybovat“, tedy učte se stále něco nového.
Nepřestaňte být v něčem začátečníkem.

Chybami se člověk učí

Člověk, který selhal a dokázal se ze své chyby poučit, má nejlepší předpoklady uspět. Prokázal pevnou vůli a odhodlání. Dotknul se vlastní zranitelnosti a obstál. Zakladatel aikida Morihei Uešiba, tvrdil: „Selhání je klíčem k úspěchu. Každá chyba nás něco učí.“ U nás to tak, bohužel, nebereme. Za své chyby se stydíme, skrýváme je, učíme se je zatloukat a často je házíme na druhé. Bojíme se trestu a posměchu, souzení. Učit se uznávat chyby a brát je jako zdroj inspirace není v naší společnosti vůbec snadné. Ovšem zdá se, že je to zásadní dovednost pro zdravý vývoj našich životů a věřím, že i společností. Vždyť kdo by stál o to, opakovat bolestivé omyly stále do kola.

PRAVIDLO 4)
Učte se svým vlastním chybám a omylům smát.
Odlehčete situaci.

Jak (se) spravedlivě hodnotit

„Vždycky dělejte vše, jak nejlépe dovedete,“ radí don Miguel RUIZ v knize Čtyři dohody, „Naše výkonnost v daném okamžiku řídí naše nálady, pocity. Snažíme-li se moc, ztrácíme mnoho energie a výsledek není dobrý. Když se přepínáme, jdeme proti sobě, svému zdraví. Když do toho nedáme to nejlepší, čeho jsme schopni, přepadají nás výčitky.“

Někteří z nás mají pocit, že když nebudeme odvádět určitý výkon, nedostojíme daným kritériím úspěšnosti, budeme ostatními odmítnuti. A tak sami sebe srovnáváme, posuzujeme a hodnotíme. Připomíná mi to učení se cizím jazykům. Blamovat se, zesměšnit se tím, že „žvatlám“ a dělám tolik chyb, bylo dlouhou dobu pro mne nepřípustné. Viděla jsem kolem sebe tolik dokonalých spíkrů, kteří s lehkostí a přirozeností snadno přepínaly z jednoho jazyka do druhého. „To nikdy nezvládnu,“ utvrzovala mne v tom má hlava. Až když jsem si dovolila „být směšná“, a začala jsem se zaměřovat na posun sama v sobě, začal se objevovat progres. Teď vím, že něco se opravdu naučit, vyžaduje úsilí a velkou lásku sama k sobě, protože je nutné udělat mnoho chyb, zažít si je, uvědomit a najít lepší způsob.

PRAVIDLO 5)
Mějte se rádi (navzdory svým chybám) a pouštějte do života nové věci, lidi
i ty, kteří přichází bez našeho svolení.
 

Zanechte mi vzkaz