KROK DO NEZNÁMA

KROK DO NEZNÁMA

posted in: BLOG | 2

Vzpomínáte na Thomase Alvu Edisona, amerického vynálezce a obchodníka? Jak by ne. S jedním jeho vynálezem jsme každý den v kontaktu – žárovkou. Při její výrobě Edison vyzkoušel mnoho postupů, experimentoval s různými kovovými vlákny až po uhlíkové vlákno. První úspěšné rozsvícení žárovky proběhlo v říjnu roku 1879, svítila třináct a půl hodiny (některé zdroje uvádějí až patnáct hodin). Po několika měsících experimentů už výdrž dosáhla na 1200 hodin. Ještě předtím než se žárovka rozsvítila mnozí z jeho okolí ho považovali za blázna, snílka. Také mu to dávali najevo. Jeden z jeho žáků při 1000 pokusu vtipkoval o smyslu Edisonova počínání po tolika marných pokusech. Edison mu s úsměvem odpověděl: „Neúspěch?! O žádném neúspěšném pokusu nevím. Vždy jsem se něco podstatného dozvěděl.“ Edison provedl dalších zhruba 8000 pokusů než žárovku zdokonalil.

Edisona přitahovalo neznámo. Milovali toto nevědění a objevování, experimentování. Neuvažoval o selhání či neúspěchu. Věřil, že nejsou na cestě chyby, omyly, které člověka zastaví, ale naopak přinesou mu cenné insignie k další cestě za vysněným cílem.

Naší podstatou je učit se, průběžně, proměňovat sebe a svět kolem sebe. Jenže….

Olina ví, co by ráda udělala. Vidí sebe jak nasedá na vlak a odjíždí do Frankfurtu. Hledá práci a nachází místo fyzioterapeutky. Zdokonaluje si v domácím prostředí němčinu. Nachází nové přátele. Mezi nimi se objevuje muž, do které ho se zamiluje. Hodně času věnuje přátelům, svým koníčkům – hře na klavír, jízdě na koni. Její domov voní koláči a někde blízko je holčička s podobnými dolíčky ve tvářích jako má ona…. Ano, ale!!! Zatím žádnou práci ve Frankfurtu nemá. Ještě ani nezačala vyřizovat věci k dojezdu. A taky nemá kde bydlet. Její němčina je slabá. A kdo ví, zda si najde lepší přátele než má tady….

Žijeme (občas) ve vězení mysli

Nejstarší hra, jak zabít sny, je začít sama se sebou hrát hru na „ano, ale…“. Sotva něco vymyslím, jiný hlas ve mne mi to „zatrhne“, najde důvod proč to nejde. Dobrá hráčka může podle libosti odrážet možnosti tak dlouho, dokud se nevyčerpají její tvůrčí síly. A to je vítězství. V některých situacích odmítneme tucet i více návrhů než dosáhne zahanbeného mlčení. A to je to vítězství. Zároveň se otevírá scénu pro další hru. Vyššího rádu. „To není možné, nejde to uskutečnit, zvládnout“. Jelikož všechny návrhy — až na vzácné výjimky — jsou odmítnuty či zpochybněny, je nabíledni, že tato hra musí sloužit jiným, postranním úmyslům. Takováto výhra dává oprávnění zůstat v bezpečí. Nic neudělat, nepohnout se z místa, nevykročit, neriskovat. Hráčka se obírá o zkušenost. Zůstává tam, kde je: v bytě který nemá ráda, v práci, která ji vyčerpává, s přáteli, kterým nedůvěřuje….

PĚT „pekelných“ bran na cestě

Pokud chceme žít jiný život než žijeme nebo žít jinak život, který žijeme, je nezbytné projít sedmi „pekelnými“ branami. Pokud chceme získat něco, co zatím nemáme, pak je jasné, že kráčíme do neznáma… Na začátku nás čeká „Brána rozhodnutí“. Představme si že vstupujeme do brány a hned za ní je vodní plocha a až za ní v mlze, je nejasně vidět něco jako pevninu. Co uděláme? Sundáme si boty a zjistíme, zda ve vodě stačíme. A co když je příliš studená a hluboká? Začneme diskutovat o tom, co se stane, když nás začne unášet proud. A o tom, zda to, co vidíte, je krajina, která stojí za navštívení a prozkoumání. Začne nás zajímat to, zda máte vhodné plavky a vybavení… Projít branou znamená skočit, jít do akce a pak se soustředit se na každé tempo, nádech, výdech. A když dochází síly, něčeho se chytit a na chvilku si třeba v zálivu odpočinout. Nebude to vždy pohodlné, ale v akci nás udrží vědomí, že jsme blíž.

Nemůžete skočit? Prozkoumejte, smysl cesty.

Olina není ještě rozhodnutá skočit do studené vody a plavat. Vracíme se k její představě o jiném životu. Prozkoumáváme její role – fyzioterapeutku, kolegyni, přítelkyni, matku, manželku, milenku, pianistku, kuchařku a hospodyňku… Experimentujeme s nimi: jak se v nich Olina cítí, co jí přináší a co ona prostřednictví nich dává svému okolí. Na úsměvu, který se objevuje Olině na tváří, je vidět jak jí těší vařit, připravovat oběd pro sebe a druhé. Když mluví o této své vášni, i já cítím vůni vanilky a čerstvě upečených koláčů. Olina objevuje jednu ze svých vášní – pečení.

Bohové chtějí za přízeň dary

Další „pekelnou“ branou, je „Brána ztrát“. Možná čekáte, že lidé z vašeho okolí vás budou podporovat ve vašich ambicích, plánech, v uskutečňování vašich snů. Tak to vždycky nefunguje. Do studené a hluboké vody s námi každý nepůjde. Někdo zůstane stát na břehu. A nejen to, bude na nás pokřikovat, že nejste normální, že se chováme jako blázni. Možná nás někteří přátelé opustí. Budou se bavit vašim bláznovstvím. V takových chvílích je nutné najít oporu sami v sobě. Potřebujeme si v tomto okamžiku zachovat zdravé sebevědomí a optimismus. Pokud vytrváme karty se obrátí, „bohové“ nás odmění za vytrvalost a víru. Dosáhneme úspěchu – vytčené mety. Ovšem ani to není výhra. Ti, kteří se nám původně smáli mohou začít závidět., pomlouvat V těchto situacích nejlépe poznáme, jaké lidi máme kolem sebe. Ti, kteří jsou skutečnými přáteli nezrazují ani nepomlouvají.

Olina stále sní sen o práci v zahraničí a stále nic nedělá pro jeho uskutečnění. Každé setkání začíná slovy: „nestihla jsem v tom nic udělat“. Olina přiznává, že rodiče její rozhodnutí neschvalují. Především maminka má strach, že bude daleko a ztratí s ní kontakt. Kamarádky její touhu po zahraniční zkušenosti zpochybňují. Olina stále váhá. Brzy objevíme tetu Martu, která v Německu žije, ale rodina s ní kontakt neudržuje. Příběh tety Marty a Olinina chuť vypátrat ji přispívá posunu.

Třetí branou, je „Brána pokusů a omylů“.

„Chyby budou, dokud budou lidé.“ Tacitus

Co když se věci nebudou odvíjet tak, jak očekáváme? Co když naše aktivity nepřinesou hned posun? Co když jsme se vydali na slepou kolej? Co když jsme zaujali špatný postoj k celému dění? Co když se před námi objeví překážka, strašidlo nebo rovnou past? Život je jako řeka, stále se mění. Neexistuje zaručená cesta na druhý břeh a už vůbec ne jediná. Ať chceme nebo nechceme ovlivňuje nás prostředí. Počasí – rozbouřené vody nebo klidná hladina – mění náš způsob plavby, pohybování se. Potřebujeme zůstat ostražití. S překážkami, omyly, chybami a neúspěchem je nutné počítat dopředu a především nenechat se jím zaskočit. Podle zkušeností T. A. Edisona je to způsob, jak se přiblížit k cíli. Ta cesta může být nepředvídatelná, ale určitě ne nepřekonatelná.

Olina zkoumá možnosti získat práci v Německu. Hledá spojence, zkušené lidi v tomto směru. Často klepe na zavřené dveře, objevuje „těžkosti“, o kterých nic nevěděla. Její vytrvalost je prověřována stejně jako touha zrealizovat sen o práci v zahraničí. Podporuji ji v tom. Všímá si, jaký kus cesty „uplavala“, kolika „branami prošla a také jak získává stále větší sebejistotu, víru ve své schopnosti, v sebe.

Čtvrtou branou, je „Brána pokladů“.

Před několika lety jsem se seznámila s Michaelem Bungay Stanierem, kanadským koučem. Mluvil o své profesní cestě kouče a poradce. Jako kluk ráčkoval a jeho projev byl více než nesrozumitelný. Lidé se mu vyhýbali nebo se mu smáli. Jeho rozhodnutí věnovat se psychologii a práci s lidmi v organizacích vzbudilo v jeho okolí velký odpor. Michael to nevzdal. Dnes je z něho jeden z nejvyhledávanějších koučů v Kanadě. Inspirujme se jím. Dělejme to nejlepší, čeho jsme v dané situaci schopni s tím, co máme právě k dispozici. Dělejme to, co bychom radili druhým v podobné situaci. A především – buďme na sebe pyšní! Na to, co zvládneme, na to, že máme odvahu se mýlit a učit se z toho. Važme si sebe. Když si sami sebe neceníme, proč by to měli dělat druzí…

Olina bilancuje. Ještě nemá jasno, kde bude její působiště. Znenadání přišla možnost získat zkušenosti na stáži ve Švýcarsku. Ohlížíme se za pěti uplynulými měsíci, za tím, co se vše stalo jejím přičiněním. Vidím tady dnes jiného člověka. Neslyším žádné „ale“. Vidím usměvavou mladou ženu, plnou energie. Oči jí září a před námi u šálku kávy voní její „vymazlený“ koláč…

Pátou branou je „Brána odpovědnosti“.

Doplout na druhý břeh vyžaduje úsilí. Nedá se nahmátnout z pece nebo z pohodlné pohovky u TV. Řeka je mezi dvěma břehy: stávajícím životem a tím novým, s novými výzvami a jinou realitou.. Když chceme na druhý břeh, musím se namočit. Slézt z pece, vstát z gauče, vzdát se pohodlí. Fňukání typu: „Nemůžu… Udělám to, ale až budu mít víc času… víc peněz… víc zkušeností… míň kilogramů… víc volna…“ nic užitečného nepřináší. Jde jen o výmluvy, které nás chrání před novými zkušenostmi a jsou ztrátou času. Často se udržujeme v blažené lži: že na nás někde čeká pytel peněz, že se o nás někdo postará, že svět k nám bude vlídnější a politici začnou skutečně jednat v zájmu občanů. Obelháváme sami sebe. Nikdo si nás nevezme na záda a nepřeplave s námi řeku. Budoucnost, náš život je především v našich rukou, starejme se o ně, jak nejlépe jsme schopni a nevkládejme ho do rukou cizích.

Před kterou branou právě teď stojíte?

 

 

 

 

 

2 Responses

  1. Jana
    | Odpovědět

    Ahoj Alenko,
    super články.
    Děkuji a těším se na setkání
    Jana

  2. Jana
    | Odpovědět

    Ahojky,
    Jsem na rozcestí a potřebuji se rozhodnout… Takže první brána
    Velice mi tvůj deník pomáhá.
    Děkuji ti
    J.

Zanechte mi vzkaz