MAPA není teritorium

MAPA není teritorium

posted in: BLOG | 0
„Když se jako děti učíme poznávat svět, děje se to skrze naše smysly: chuť, hmat, čich, sluch, zrak. Ochutnáváme mnohé, osaháváme ho, prohlížíme si ho… Něco nám chutná, něco upoutává naši pozornost, něco nám nechutná už od pohledu, něco začneme přehlížet a něco vyhledávat. Každý z nás vnímá svět po svém… Naše znalosti, myšlenky, vzpomínky a představy jsou výsledkem toho, jak si svět „mapujeme“, co a jak si ukládáme jako svá zjištění o něm.“

Každý z nás žije ve svém vlastním světě…

To, co vidíme, to, co slyšíme, to, co cítíme, jaké závěry vyvozujeme z toho, co se nám v životě děje, je součástí nás samotných. Představme si, že vytváříte mapu neznámého území. Zaznamenáváme do ní vše, co je pro náš pohyb na tomto území důležité případně (ne)bezpečné. Zakreslujeme si jednosměrky, objížďky, zákazy, příkazy, pamětihodnosti atd. Mapou se řídíme, ulehčuje nám pohyb, dodává jistotu. Zvykneme si na ni. Časem přestaneme být pozorní k okolí, drobným změnám. Máme přece svojí mapu a tam je vše zaznamenáno. Jednoho dne zmizí zákaz vjezdu, objížďka přestane existovat a my si toho ani nevšimneme. Dál jezdíme starou trasou. Pak zmizí některé důležité opěrné body a my si možná začneme stěžovat, protože si budeme muset najít jiné. A to je pracné. Naše mapa nás může limitovat, tím jak bude stárnout. Ovšem pokud si uvědomíme tuto skutečnost můžeme své mapy vylepšovat, aktualizovat, předělávat.

Radek se stal vedoucím oddělení. Už nemá odpovědnost jen sám za sebe, za svoji práci, ručí za práci celého oddělení a lidí v něm. Oni jsou jeho úspěchem i neúspěchem. Jeho povinností je – kromě jiného – prezentovat práci svých lidí na celofiremních setkání a před managementem společnosti. Má z toho strach. Představuje si kolem toho mnoho katastrofických scénářů:

  • techniku, která přestane fungovat v tom nejdůležitějším místě,
  • to, že bude mít „okno“ a na nic z toho, co chce říci si nevzpomene,
  • to, že nebude umět odpovědět na otázky z publika, ztrapní se
  • to, že začne koktat a bude označen za „hlupáka“

Když nás naše vlastní mapa limituje

Proč tomu tak je? Jako děti se málokdy ostýcháme mluvit nahlas, pokud k tomu nepřispěje nějaká událost nebo souhrn událostí, které vyhodnotíme jako velmi nepříjemné nebo dokonce nebezpečné. Zkrátka mluvit na veřejnosti si zakážeme: „tohle nemám zapotřebí, bude lepší se této zkušenosti příště vyhnout“. Prožitky, které jsme zažily jako děti se stávají součástí naší mapy. Zformovaly nás. Máme tendenci se jimi řídit automaticky po mnoho a mnoha letech. Příjemné zážitky bychom mohli označit jako „přikázaný směr“, opakujeme je. Nepříjemné zkušenosti se pak podobají „zákazu“. Limitují nás. Pouze, když tyto mapy revidujeme a měníme, začneme zlepšovat kvalitu svého života. Možná jako děti jsme na „zakázané území“ vstupovat nemohly. Teď jsme dospělými a to napomáhá znovu prozkoumávat a přehodnocovat staré zákazy. Jak? Můžeme si rozumově odůvodnit, že je hloupé obávat se mluvit před větším množstvím lidí a vezmeme celou situaci do svých rukou. Postavíme se k ní jako k dobrodružství a k „příležitosti učit se novému“, naordinujeme si „léčbu mluvením“.

Svému životu píšeme vlastní scénář

Radek se rozhodl, že obstojí v této zkoušce a přemůže svůj strach ze selhání. Uvědomuje si, že mluvit před větší skupinou lidí není věc, která by se nedala naučit. Vždyť je tolik lidí, které zná a doslova vidí, že je to těší. Jsou hrdí na to, jak je publikum poslouchá. Ovšem když on sám má vystoupit před lidi oddaluje tuto zkušenost. Strach je stále přítomný. Nepomáhají semináře komunikačních a prezentačních dovedností. Nepomáhala mu ani afirmace: „když mluvím, lidé mi věnují pozornost a zajímají se o to, co říkám.“ Zato se mu vybavuje zážitek ze školních let. Stojí před tabulí a recituje básničku. Vzpomíná si na první dva verše a pak nic…, má „okno“. Slyší to nekonečné ticho, ťukání učitelky perem do stolu a v zadních lavicích se mu někdo směje. Nakonec ho vzpamatuje ostrý hlas učitelky: „Tak co bude. Učil si se?“ Mlčí a klopí oči.   Zabodává je do podlahy. „Na tohle nemám čas sedni si.“ Radek jde do své lavice a v hlavě slyší hlas mámy: „Blbče, co si dělal. Jak si to chceš opravit? Myslíš, že z tebe něco bude, když se nebudeš učit. Zmiz mi z očí…“ Tuto zkušenost už dávno pustil z hlavy, ale ona se nepustila jeho. Jakmile si představí, že vystupuje před skupinou, cítí, že mu začne známým způsobem bouchat srdce, krev se mu vlévá do hlavy, v uších mu začíná hučet, ruce se potí. On stojí němý po prvních dvou větách… Hrůza. Přemýšlí, že takto by rychle jako nový šéf ztratil kredit. Obavy z další špatné zkušenosti sílí. Naposled, když ho čekalo vystoupení před skupinou onemocněl… Není se čemu divit.

Kdyby existoval „Stroj času

Bylo by pro mnohé z nás (včetně Radka) osvobozující, kdybychom mohli vrátit čas zpět a znovu prožít některé situace jinak.

  • Co by se asi změnilo, kdyby Radek slyšel místo smíchu a „trapného ticha“ potlesk nebo fandění?
  • Jak by ho tento nový zážitek mohl podporovat v nové situaci?

Kdyby byla naše minulost jiná, byla by také naše přítomnost jiná. Radek by nejspíš neřešil své obavy kolem zvládání prezentace před skupinou. Neexistovaly by. Jak tedy změnit to, co se stalo a nenechat se tím dál ovládat?

A co se to vlastně stalo?

  • Radek se jako dítě pilně učil. Cítil, že mu rodiče věnují pozornost a oceňují ho, když má dobré známky (jedničky a dvojky). Máma z něho chtěla mít inženýra.
  • Když dostal horší známku slyšel od matky: „Blbče, co z tebe bude?“ a v jejím obličeji četl odmítavý a přísný výraz.
  • Cítil se zostuzen a odmítnut.
  • Měl pocit, že selhal a druzí se mu smějí.
  • Radek si vytvořil přesvědčení, že když se vyhne těmto situacím, vyhne se selhání a ostudě.

Takhle situaci vidí Radek. Je to jako film, barevný, ozvučený, s ostrým obrazem a vyvolává u něho stále stejnou emocionální reakci. Díky ní má pro sebe alibi a vyhýbá se stejnému „selhání“, které je pro něho více než nepříjemné. A ať chce nebo nechce právě toto tzv. selhání ovlivňuje jeho vnímání současnosti a limituje to jeho stávající kariéru. Radek si je jist, že se to právě takto v dávné minulosti odehrávalo. A co na to matka? A učitelka? A co kdybychom se zeptali spolužáků?

Pravda a nebo (jen) úhel pohledu?

Kdybychom se zeptali učitelky, poví nám, že si na tu situaci pomatuje jen matně: „tolik žáků jí prošlo rukama“. Radek byl pilný, tichý žák. Učil se, poctivě dělal úkoly. Jen recitování básniček nebylo jeho silnou stránkou. Trémista. Raději ho zkoušela písemně. V určitém okamžiku se začal bránit vystupování před celou třídou. Co se stalo si už nepamatuje.

Stejná situace, dvě různé interpretace. Jak to tedy vlastně bylo? Kdo má pravdu? Radek? Třídní učitelka? Vlastně oba a zároveň nikdo. Naše životy se neřídí tím, co se nám děje, ale tím, co si myslíme o tom, co se nám děje.

 

Stačí se stát režisérem filmu

Nerozlišujeme příliš mezi skutečností a fantazií, záleží na tom čemu věříme. Neurolingvistické programování (NLP) pomáhá měnit obtížný a limitující prožitek, který nás brzdí. Stačí se stýt režisérem firmu, který si vědomě či podvědomě spouštíme.

Nejprve se společně s Radkem díváme na jeho film z pohledu paní učitelky, pak z pohledu jeho matky a jeho spolužáků. Nakonec si ho pouštíme ještě jednou z pohledu nezaujatého a vlídného pozorovatele. Radek objevuje nové věci. Přichází na to, že se spolužáci nejspíš nesmáli jemu, ale psaníčkům, které si posílali, že jeho matka často vyčítala otci, že to „nikam nedotáhl“ a chtěla, aby její syn byl ambicióznější… Vytváříme tak z nepříjemné vzpomínky „úplně nový film“. Radek dává situaci nový význam a objevují se nová uvědomění. Jeho samotného překvapuje, že se z tragédie po několika setkáních stává vtipný film, s novými zápletkami. Měníme jeho mapu a model světa. Zajímavé je, že Radek začíná mít chuť vystoupit znovu před skupinou. Začínáme jen malým shlukem lidí z jeho oddělení. Radkovi se otevírá brána do nového světa, světa řečníků.

 

Inspirujte se příběhem Radka

Otevřete i vy některé zavřené dveře ve své „mapě světa“
  1. Zamyslete se nad něčím, z čeho byste mohl/a mít obavy. Například: vyhýbání se nesympatickému kolegovi/kolegyni, spor se sousedem, obavy z mluvení před skupinou, strach z odmítnutí aj. Přemýšlejte, jaké představy kolem této situace máte. Jak vás ovlivňují?
  2. Vzpomeňte si na něco v dávné minulosti, co se této situaci třeba jen vzdáleně podobá? Najděte nejstarší nebo nejsilnější zážitek. Jaký závěr jste si z této zkušenosti udělal/a? Napište si ho.
  3. Přijďte na to, jak tento závěr ovlivňuje váš stávající život? Vaše rozhodování, volby? Opět si to poznamenejte.
  4. Co vám dává jistotu, že se vše stalo tak, jak si pamatujete? Představte si, že jste jinou postavou v tomto příběhu, jak by příběh vyprávěla ona? A jak by příběh vyprávěl nezaujatý a laskavý pozorovatel? Opět si vše napište.
  5. Porovnejte různé úhly pohledu (různost příběhů). Co nového se pro vás objevilo?
  6. Jak by vypadala šťastná verze příběhu (verze z happy endem)? Napište ji.
  7. Staňte se režisérem nového příběhu. Vybavte si příběh znovu ve své mysli. Tentokrát režírujte šťastnou verzi. Dívejte se svým vnitřním zrakem na sebe jako na hrdinu příběhu. Slyšte slova, která pronášíte a zažívejte jako on nový pocit z jiného příběhu.
  8. Vyprávějte tento nový příběh svým přátelům dokud i vy mu neuvěříte.
  9. Pozorujte, jak se časem mění vaše rozhodování v podobných situacích…

 

Zanechte mi vzkaz