MÁM NÁLADU nebo má nálada mne?

MÁM NÁLADU nebo má nálada mne?

posted in: BLOG | 0

Koučování je moje vášeň.

Je to dobrodružství setkat se s klientem, s někým, kdo se ocitl ve svém životě na nevyšlapané cestě, na křižovatce nebo balancuje mezi prioritami. Koučuji 12 let a přiznávám čím dál raději. Netušila jsem ani, jak pestrý a zábavný je svět osobního rozvoje, jak neskutečně dobrodružné je probouzet „spícího obra“ v každém z nás a provázet lidi „roztodivnými cestami za jejich sny či cílem“.

Mám svůj „koučovací kufr“ plný technik, nástrojů, více či méně silných otázek, inspiruji se geštaltem, neurolingvistikou (NLP), procesně orientovanou psychologii (POP), Enneagramem. Vlastním další fůru „udělátek“. Jsou pro mne důležité, ale nikoli rozhodující. To podstatné je, jak s nimi pracuji, jak jsem „zručná“ a v především v jaké pohodě (chcete-li náladě) právě jsem. Ovlivňuje to moji schopnost druhého podporovat, koučovat efektivně. Čím více dokážu být naladěná na sebe, na klienta a přítomná, tím zajímavější koučovací setkání zažívám.

Napadlo mě pro nás kouče na Koučink Portálu začít diskuzi a seriál o tom, jak být před každým koučovacím setkání v nejlepší možné formě. Obrazně řečeno „držíme volant auťáku“, do kterého přisedl klient. Řídíme. Ale o tom, jak rychle a kam se jede rozhoduje on. Můžeme ho vyděsit, uspat, bavit, odsuzovat, dráždit, to je lidské, ale s rolí kouče to jaksi neladí… Ráda bych společně s vámi sdílela vnitřním svět kouče a to jak významný vliv má na celý koučovací proces.

„PRVNÍ KAPITOLA: O náladě, ladění …“  

Mám náladu nebo má nálada mne?

„Kdo vlastně koho řídí, ovlivňuje?“

Mnohdy – přiznávám – má nálada mne. Vztekám se, když udělám hloupou chybu. Soptím doslova jako sopka a prýští ze mne láva výčitek: „jak můžeš ve svých letech toto provést, říci, udělat…?! Jako profíkovi se ti to přece nemůže stát!!“ A to už mne ta nálada nese jako vlna. Smýká se mnou, hází… A co když se mi to stane v přítomnosti druhých? Jde ze mne strach.

Jindy mám trému, obavy, abych předala lidem, se kterými pracují to, co potřebují ke své práci, ke svému životu. Zkrátka abych byla srozumitelná, jasná, aby mne přijali, sdíleli se mnou mé zkušenosti, přání… Zažívám neklid, únavu, vyčerpání, napětí, smutek, radost, euforii, touhu, slast, bolest… Jsem mnohdy všemi těmi náladami unášena jako bárka, jako trosečník. 

Jak poznám, že mám náladu?

Někdy sama sebe vidím jako z balkónu. Vidím sebe, své tělo, slyším to, co říkám, vnímám to, co se se mnou děje. Jsem pozorovatelem? Někdy. Mnohem častěji jsem soudcem, kritikem, přísným rodičem, někým, kdo říká: „podívej se, co děláš, to není správné, přestaň…“ Co je tedy správné? Klid, rozvaha, úsměv na tváři, tvořivá energie, radost….?

Co mi vlastně přinášejí mé nálady?

Mění se stejně jako počasí. Některé jsou trvalejší. Jiné se rychle přeženou. Některé čistí vzduch. Další zahřejí, rozpálí mne, uvolňují.

Co spouští mé naladění?

Fantazie. Představy. Sním o sobě sen. Toužím žít mezi lidmi, být milována, obdivována, tvořivá, zábavná, užitečná, svobodná, moudrá, krásná, … A mnohdy nejsem.! Nebo spíš nebývám. Mám své mouchy, své „černé pátky“. Chybuji, něco mne bolí, mračím se, bývám „přetažená“… A pak mám strach, že mne mé okolí přestane mít rádo, že si mne přestanou vážit, že přijdu o své místo mezi nimi…

„NÁLADU si mohu naladit stejně jako ladíme hudební nástroj nebo stanici v rádiu.“  

Stává se mi, že nějak více pozornosti jsem naučena věnovat svému smutku, únavě, samotě, depresi. Co to změnit a vědomě si více hýčkat svoji radost, euforii, energii, živost, nadšení, zvědavost, vášeň? Co si je více vychutnávat? Stejně jako si vychutnávám poslední kousek luxusní čokolády. Dávat jim více pozornosti.

Jak na to?

  • Jakmile dočtu tyto řádky najdu si někde „svůj kout“, malý kousek prostoru, kde mohu nerušeně oddechovat.
  • Uvolním tělo. Vnitřním zrakem se dívám, kde je v něm napětí. Čekám, co upoutá moji pozornost. Zaťaté zuby? Povolím skus, pustím čelist. Napětí v zádech? Opírám si záda o podložku, celou vahou. Ramena mám až u uší? Pouštím je dolu…
  • Dýchám. Moje pozornost se napojuje se na dech. Vnímám, jak se mi zvedá hrudník. Nádech – výdech. Alespoň třikrát. Ještě hlubší nádech – výdech. Stále a zlehka si s nimi hraji. Prodlužuji je. Jak kdyby dech byl míč, který si mezi sebou předávají Nádech a Výdech. Vnímám to malé místo, kde se dech zastaví na zlomek sekundy. Dýchám….
  • Použiji mantru: „Jsem klidná a šťastná“ S každým nádechem odchází stres a napětí, s každým výdechem přichází uvolnění a radost do mého těla. Přistihuji sama sebe, jak se mi zvedají koutky úst. Usmívám se.
  • Myšlenka. Sem tam se objeví myšlenka. Nechávám ji odplynout stejně jako plyne mrak po obloze. Vracím se ke svému dechu. Jsem s ním.
  • Vše trvá jen pár minut a mně je fajn. Jsem naladěná. opakovat minimálně denně (ráno a večer).

„Všimli jste si, jak nás nálady druhých lidí – mnohdy nevědomly – ovlivňují a svádí? Toto je jeden z mých účinných způsobů, jak se nenechávám strhnout „kdejakou“ náladou. Řídím ji.“

Co používáte vy? Přidejte sem svoji zkušenost. Odvažte se.

Zanechte mi vzkaz