Oceňování lidí (včetně sebe) vnímám jako nesmírně důležitou dovednost. V poslední době cítím, že je to čím dál tím potřebnější. Obzvláště, když s těmito lidmi chci pracovat či dokonce žít.
- Rozpoznávání a pojmenování toho, co od nich dostávám,
- vnímání jejich schopností (které možná já sama nemám),
- úcta k jejich dobré a kvalitní práci,
- přiznání třeba zatím jen drobných každodenních darů
je ozdravující snad pro každý vztah.
Uznání mívá mnohdy zásadní vliv na to, aby se nám chtělo jít dál, zlepšovat se a vyvíjet se.
Ovšem je tu druhá strana téže mince. Každý z nás si uvědomuje, cítí, zažívá, že je v naší kultuře snadnější kritizovat. Zkrátka by se dalo kolem nás mnohé zlepšit, změnit. Snadnější bývá vidět a pojmenovat to, co by měli, mohli dělat jinak druzí než my sami. Tuto dovednost “jak druhé zlepšovat, chcete-li učit” trénujeme dlouhé roky ve svých rodinách, ve školách a následně také v práci.
Jak se tedy svá očekávání, své požadavky na druhé sdělovat, abychom měli větší šance na to, že se na jejich chování či jednání něco změní?
Nejprve se pojďme podívat, co efektivní v tomto směru nebývá:
- Často slýchám výroky typu: „Je to nezodpovědný člověk, není na něho spoleh“ nebo „Jsi nesamostatný, neschopný.“ Takovéto hodnotící soudy v nás vyvolávají pocit bezmoci mnohdy zmatenosti. A pak už je na nás, na našem typu osobnosti, zda se budeme bránit nebo „užírat“ nepříjemnými pocity. Faktem zůstává, že soud tohoto tipu nevede dotyčného k akci, ke změně jednání. Jediné, co zmůže, je, že se dotyčný urazí či naštve.
Proto neoznačujme lidi nálepkami, nesuďme je.
- Stejně tak se setkávám s výroky typu „všechno je špatně“ nebo „představoval jsem si to úplně jinak, proč neuděláte jednou to, na čem se domluvíme, teď abych to dělal vše znovu“. Takováto kritika útočí na pocity viny. Z kritizujícího dělá oběť a z kritizovaného totálně neschopného člověka. To vše povede nejspíš k tomu, že se dotyčný pustí do obhajoby sebe nebo do útoku(„kdybyste mi dal přesnější data nebo kdybych měl více času, tak bych to udělal dobře, to není moje vina“).
Neobviňujte, zdržte se výčitek.
Neopravujte chyby za druhé – nic se nezmění (ba naopak). - Občas se objeví také sdělení: „od ostatních jsem se dozvěděl, že vnášíte do oddělení zmatek“ nebo „vaše zpráva nebyla dobře přijata“. Kritizující jako by neměl odvahu zaujmout k situaci vlastní stanovisko, je neosobní. Pak se útok či obrana kritizovaného přesune na někoho jiného: „jo a kdo to přesně řekl, to by mne zajímalo“. V duchu už střádá plány, jak vrátí někomu tento nepříjemný pocit.
Neschovávejte se za druhé a buďte konkrétní v tom, co chcete jinak a jak.
Umění sdělovat druhým, co od nich chci vychází z toho, že mám jasno v tom, co od nich očekávám. Cesta k tomu někdy vede přes poznání toho, co mi vadí, zlobí, šte, když dělají. “Chyby” sice nejsou příjemné, ale mají schopnost ukázat nám to, co jsme doposud neviděli.