„HORKÉ CHVILKY“ aneb jak to všechno začíná (2. část )

„HORKÉ CHVILKY“ aneb jak to všechno začíná (2. část )

posted in: BLOG | 0
Většina konfliktů vzniká proto, že se spolu nedokážeme domluvit.

„Máme v kanceláři dvě pracovnice, které spolu jen těžko vycházejí. Přesto, že každá dělá svoji práci a nemusí spolu spolupracovat, dochází mezi nimi ke konfliktům a sporům. Někdy jde jen o malichernosti jako je otevřené okno. Jedna ho otevře a druhá ho okamžitě jde zavřít, protože nesnáší průvan. Daleko obtížnější je, když na nějakém rozsáhlejším úkolu mají spolupracovat (třeba jen okrajově). Mnohdy se mezi nimi rozpoutá spor o to, kdo toho kolik udělá. Vytýkají si veřejně také různé osobní a pracovní nedostatky.

Šéf: „Co s tím mám dělat, když obě považuji za kvalitní pracovnice, které svojí práci rozumí a dělají ji dobře?“

Kolega: “Co s tím dělat, když vidím, jak jsou jimi do sporů vtahováni další lidé? Obtěžuje mě to.“

Většina konfliktů nevzniká proto, že bychom byli zlí, nebo nesnášenliví. Jednoduše řečeno nedokážeme se často spolu domluvit. Skutečně neumíme ohleduplně komunikovat. A to může být také případ obou kolegyň.

Co způsobí, že vypukne „požár“?

1. Na vině mohou být naše předpoklady a nereálné představy

Častým zdrojem konfliktů je předpokládání toho, co by ten druhý měl – neměl dělat, jak by se měl v dané situaci zachovat. Jak on má vědět, co ten první předpokládá?!

Vcelku běžnou situací je například tato: „Marie, prosím, můžeš mi dnes pomoci s tímto případem. Nemám dostatek informací a ty si je dokážeš docela snadno sehnat. Hlavně máš to za chvíli.“ Marii se možná moc nechce, ale pak se zamyslí a řekne si: “Dnes tu zůstanu chvilku déle a udělám to pro kolegu, však mi to příště vrátí. Máme si pomáhat.“ Marie zkrátka předpokládá, že jsou všichni zvyklí pomáhat druhým, stejně jako ona. Pokud se touto zásadou řídí i dotyčný kolega, bude vše fungovat. Ovšem čas od času narazíme a pak je tu konflikt, rozčarování. Zjišťujeme, že druzí se neřídí stejnými zásadami a pravidly jako my. Pak se stává, že slyšíme na naši žádost o pomoc: „To ne, víš, co mám vlastní práce.“ Opakuje-li se to, vzniká živná půda pro konflikty, spory.

Pamatuj: Předpoklad, že ten druhý má stejné návyky, zásady atp. jako my, nevychází. Jsme zkrátka různí. Nakonec máme tendenci trestat druhé za to, že nejednají tak, jak si to představujeme: „Jen počkej, pomyslí si odmítnutá Marie, až budeš chtít něco zase ty ode mne!“ 

2. Z nedorozumění, z nedostatečného pochopení

Řada konfliktů vzniká proto, že jeden člověk nepochopí, co měl na mysli, co od něho chtěl, či očekával ten druhý. Nebo nepochopí, jak se zachovat, aby druhý byl spokojený, i když se tak zachovat vlastně chce atd.

Například: Trendem doby je zadávání úkolů mailem. Stačí napsat pár řádků a odeslat. Je to rychlé a ještě máte doklad o tom, co, komu a kdy jste zadali. Ovšem i toto je kvalitním podhoubím pro konflikty: „No to tedy nevím, co se myslí tím – vyřídit neodkladně a vzít s sebou podstatnou dokumentaci,“ láme si hlavu pracovník nad mailem. Rád by nadřízenému vyhověl, ale jeho představivost nemá jednoznačnou odpověď. S úkolem si nakonec poradí sám a po svém, nechce přeci nadřízeného rušit. Na jednání s nadřízeným dotyčný přichází s úplně jinými dokumenty, než nadřízený měl na mysli. Tím je nadřízený šokován a už vůbec nemůže pochopit, že vše ještě není hotovo. Vždyť napsal „neodkladně“ a tím jasně myslel do hodiny. Šokován je také zaměstnanec. Vždyť dělal vše, jak nejlépe uměl. Ani jeden nenechává zpravidla vinu na sobě a odchází s přesvědčením, že ten druhý je neschopný.

Zkrátka důvodem je celé řady nedorozumění a konfliktů nedokonalost našeho poznání a komunikace, jejímž důsledkem je naše ne vždy adekvátní reakce na skutečnost.

3. Střetávají se zájmy dvou či více stran

Dalším zdrojem konfliktů jsou střety zájmu, v nichž ani jedna strana nedokáže nebo nechce slevit. Z tohoto nesouladu zájmů nebo jejich intenzity vzniká konflikt, zvláště tam, kde je nedostatečná komunikace.

Představte si situaci, kdy máte zaplacenou dovolenou a náhle dochází na Vašem pracovišti ke změně, která si vyžaduje nezbytně Vaši účast (nový zákon, nový předpis, problém ohrožující provoz vašeho útvaru či oddělení). A vy stojíte před rozhodnutím, zda dáte přednost práci, nebo rodině. Pro někoho snadná a jasná volba. Pro někoho konflikt. Když dám přednost rodině, nestane se v práci malér, který by mne ohrozil? Když se rozhodnu pro práci, zvládne rodina to, že opět jede beze mne?

Stejné dilema mohou zažívat pracovníci, kteří mají například oznámit občanovi, že jeho žádosti o poskytnutí příspěvku z rozpočtu nebylo v rámci rozhodnutí rady kraje vyhověno.

4. Existuje ještě jeden druh konfliktů – přirovnala bych je k „nevynesenému odpadkovému koši“, který jednoho dne zkrátka přeteče.

A to může být možná případ výše zmíněných pracovnic. Dělá-li někdo něco (byť neúmyslně), co nám vadí:

  • Mohu ho na to upozornit a tím vznikne naděje na vyřešení: „Marie, když otevíráš toto okno, tak je mi zima a začne mě bolet hlava, prosím, otevři jiné okno, děkuji.“
  • Obrazně řečeno, mohu mu také dát „políček“, tzn. přece jenom se nějak odreagovat: „Když si nemůžeš otevřít ústa, tak alespoň okno, že.“ (ovšem tím konflikt hrotíme)
  • Anebo, a to je nejtěžší, mu to mohu odpustit. To ovšem znamená, že já to přijmu tak, jak to je a nebudu mu už nic, ani nahlas, ani ve svém nitru, vytýkat. Teda zkrátka se naučím s jeho „nedokonalostí“ žít: „Tak já teď dojdu vyřídit toto do podatelny a přijdu za půl hodiny.“
  • Nejčastějším řešením bývá, že to „spolknu“. Ta věc mi sice vadí, ale nereaguji na ni, nic neřeknu a zůstane ve mně. Pokud je to jen jednou, nic se neděje, ale pak to přijde podruhé, potřetí, podesáté… , a tak se to v člověku hromadí, až přijde ta poslední kapka a ono to přeteče. Bouchnu, exploduji. V takové chvíli vyčtu tomu druhému všechno možné i nemožné, co udělal i neudělal. Zpravidla pak vše, co mi vadilo, co mne uvnitř dusilo, se nyní uvolňuje a jde ven. Ovšem jen ve velmi těžko stravitelné podobě pro druhého. Na takový výbuch se nedá rozumně reagovat. Řešením je počkat až sám přestane. Vysvětlování nemá v tuto chvíli žádnou cenu. Rozumě mluvit se o tom dá až mnohem, mnohem později. Tato situace obvykle nastává, neexistuje-li mezi kolegy dostatečná komunikace.

Zanechte mi vzkaz