Pověz mi zrcadlo
Kdo by neznal královnu, která toužila být nejkrásnější na celém světě. Věčně. Měla kouzelné zrcadlo, kterého se ptávala: „Řekni mi, kdo je na světě a v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?“ A zrcadlo nemohlo jinak, než jí dát ujištění, že nad ní není. Soutěživá královna byla spokojená. Věděla, že její zrcadlo nelže. Běžel čas. Neúprosně a bez ustání. Jednoho dne opět a snad jen ze zvyku položila královna pravdomluvnému zrcadlu obvyklou otázku. A zrcadlo? Mělo jiného kandidáta. Bez zaváhání odpovědělo: „Ve světě a v zemi zdejší Sněhurka je nejkrásnější.“ V tom okamžiku se začaly dít věci. Zlost, nenávist a závist ovládla královnu.
Královna měla jen jedno zrcadlo a bylo pravdomluvné. I my kolem sebe máme „zrcadla“. Jsou v očích druhých lidí. Říkají nám, jak nás vnímají.
Gnóthi seauton – poznej sám sebe
Sebe nepoznáváme pouze díky psychologickým testům, zrcadlům (ráno v koupelně) a dětské upřímnosti (nejspíš znáte Andersenovu pohádku Císařovi nové šaty). Sebe, svoji osobnost, svůj charakter, svoje stereotypy odkrýváme především prostřednictvím osobních vztahů. Zrcadlíme se v nich. Představte si, že každý člověk, kterého v životě potkáme, nám takové zrcadlo nastavuje. Některá zrcadla zkrášlují či ukazují to, co chceme vidět. Jiná pokřivují, přehání, zveličují a další jsou nemilosrdná ve své jednoznačnosti. Přesto všechna o nás nějakým způsobem vypovídají. Každé z nich má střípek pravdy. Přiznávám, že některé pravdy se mi ani trochu nechce poslouchat. Nastavují mi tvář, kterou si snechci přiznat. Tvář, které se bojím, kterou odmítám nebo se na ni zlobím. I když je za tím často jen důsledná výchova v dětství: „když se budeš chovat takto, tak tě nebude mít nikdo rád“. Ovlivňuje mne dodnes. Vždyť kdo z nás netouží po lásce a přijetí?
85% úspěchu ve vztazích plyne z míry otevřenosti v nich
Bára. 35 letá žena, matka dvou krásných dětí žijící ve šťastném manželství. Manžel Petr ji nejen pomáhá v domácnosti a s domem, také ji podporuje v její kariéře. Bára už půl roku pracuje na pozici kreativní manažerky v reklamní společnosti. Zrealizovala svůj sen. Práce je úžasná, naplňuje ji. Jenže… Jenže je tady šéf a majitel společnosti v jedné osobě. Je pro ni oříškem. Očekává od něho podporu, pochopení počátečních nejistot, vlídné slovo. Nepřichází to. Její nejistota roste v jednání s ním. Čím více on je přímější, hlasitější a využívá tlaku na ni, tím více ona je na poradách tišší, kličkující a váhající. Co teď? Bára si rozhodně chce udržet zajímavou práci a uvědomuje si, že učit se vycházet se šéfem je její nedílnou součástí. Bára stojí před „překážkou“, kterou se nevyplatí ignorovat či obcházet. Ví to.
Mnohdy daleko lépe známe druhé lidi než sami sebe. Dokážeme s určitostí vyjmenovat jejich vlastnosti. Pozitivní, ty negativní. S jistotou a občas i s pocitem zadostiučinění posuzujeme druhé, jací vlastně jsou a přitom si ani neuvědomujeme, že mluvíme o sobě. O našem nevědomém postoji k sobě samotnému, postoji, který nechceme sami na sobě vidět, často si ho nedokážeme ani připustit.
Bára má spoustu fantazií o tom, co by druzí měli dělat, aby se ona cítila být podporována. Mnoho lidí do jejích představ opravdu zapadá. Jsou klidní, vstřícní, chápající. Ovšem šéf k nim nepatří. Je očima Báry viděn na jedné straně jako autoritativní, nekompromisní, náladový, kritický, nepodporující člověk a na druhé straně jeho energii a charisma Bára obdivuje. Začínáme pracovat na posilování Bářiných schopností v konkrétních situacích, které se opakují v jejich vztahu stále dokola, snad právě proto, aby měla Bára dost možností se v nich naučit lépe „chodit“.
Šťastní lidé se staví k problémům čelem, nešťastní o nich jen mluví
Když hovoříme o problémech ve vztazích, popisujeme je zpravidla velmi zaujatým způsobem. Někomu zkrátka nadržujeme. Představte si obchodníka, který nabízí své zboží. Chce, abychom ho viděli způsobem, který odpovídá jeho vlastním, mnohdy jednostranným zájmům a cílům. Co to změnit a opravdu se podívat na situaci nestranným způsobem?
Představte si novináře, který nesoudí, jen sbírá data. Nenechá se ovlivnit zaujatostí vypravěčů. Klade „šibalské“ otázky, které mu umožní získat o situaci plnější přehled. Prozkoumá situaci z různých úhlů. Je snadné spadnout do vypravěčovy pasti. O jakou past jde? Nejčastěji po nás lidé chtějí, abychom jim schválili jejich verzi příběhu, postavili se na jejich stranu. Tím odsoudíme toho nemožného kolegu, šéfa, partnera atd., který jim jen ztrpčuje život. A padouch je na světě. Vypravěči se možná uleví, ale problémem to ani nehne. Ba naopak. Přátelství či náklonnost můžeme vyjádřit jiným způsobem. Soucitem a opravdovým zájmem o situaci, bez fandění či souzení jakékoliv postavy příběhu. Vždyť každému, kdo v příběhu vystupuje, se událost jeví jinak. Svědectví vypravěče je jen jeden z úhlů pohledu.
Jednou ze situací, která Báru vytáčí, jsou společné schůzky. Bára má ráda předem domluvené termíny, na které se může spolehnout a připravit. Vladimír, její šéf, bývá nedochvilný, zapomnětlivý a chaotický. Když mu v den konání začala připomínat jejich společná setkání, reaguje výbušně: „No jo, furt. Snad se pro chvíli nezblázníš.“ To se Báry dotýká a znejišťuje jí to. Slyší reakci, kterou považuje, za odmítavou. Zmatkuje.
Učme se na problémech růst
Bylo by fajn změnit šéfa, předělat ho, naprogramovat mu třeba přátelštější chování. Ovšem dopadli bychom stejně jako Don Quijote. Zaměříme se raději na vztah. Tam má každý z nás svých padesát procent vlivu a tedy reálnou šanci na úspěch. Začínáme stavět na tom, v čem má Vladimír s Bárou společné zájmy a cíle. Jaký je dostatečně dobrý důvod ke schůzce, aby se uskutečnila pro Báru ve větší pohodě?
„Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty.
Projdi jeho cestu. Projdi jeho minulost, radost. Projdi roky, kterými prošel on.
Klopýtni o každý kámen, na kterém klopýtl. Za každým klopýtnutím vstaň a jdi dál, tak jako to udělal on.
Potom můžeš chování druhých soudit a tvrdit, že všechno znáš.
Nesuď, dokud ses neprošel v jeho botách. Jen tak můžeš zjistit, kde tlačí…“
Indiánská životní moudrost
Tato stará indiánská moudrost nás při práci na vztahu k novému šéfovi inspiruje. Bára se na chvíli stává šéfem reklamní společnosti a zároveň majitelkou, stoupá si „do bot“ Vladimíra: Jaké to je být majitelkou a šéfkou společnosti, která je dynamická a roste? Její odpovědi jsou překvapivé. Najednou jako by dokázala více přijmout Vladimírovu povahu. Mluví o bolesti hlavy a o mnoho myšlenek, které se jí v ní honí, mluví o starostech a každodenní přítomné nejistotě vést firmu…
Je vysilující pracovat s lidmi, ve kterých vidíme jen „kazisvěty“. Ať chceme nebo ne, dáváme jim to podvědomě najevo. Útočíme, aniž bychom to chtěli, na jejich sebeúctu. Spolupracovat s někým, na kom si ničeho nevážíme, je vyčerpávající. Trpí naše vlastní sebeúcta.