„Jednou rozkopal nějaký neřád pod Černou horou ty nejhezčí prašivky. Muchomůrky – nohy vyvrácené, kropenaté kloboučky po trávě a kuřátkům ťápla šmajdavá noha rovnou doprostřed hnízda. Krakonoš se rozpálil jako kovářská výheň. Ne že by nepřál lidem trochu těch hub anebo klestí, ale kopat do něčeho, co zrovna není k užitku, co roste jen pro tu pěknost a potěšení oka, to si koleduje o trest. Zlost v Krakonošovi bublala, mračil se jak bouřkové nebe, ale přece jen si nejdřív klekl a hleděl napravit tu spoušť. Narovnal muchomůrkám nohy, potřel jitrocelovou mastí a nasadil na ně kloboučky, kuřátkům načechral hnízdo a pokropil je jitřní rosou. Poprosil klikatou zmiji, co se vyhřívala na kamenným plácku, aby to tady ohlídala za šel pustit dolů psí počasí.“ Krkonošské pohádky
Má hněv smysl?
Hněv chrání naši integritu. Jeho původním smyslem bylo připravit bojovníka na útok. Objevuje se, když jsme znevažováni, odmítáni, když přicházíme o to, co nám dává smysl a hodnotu. Hněv je jako břitva. Ostrý, rychlý, jasný. Jsou to vyceněné zuby psa, který vetřelci říká „sem nevročíš“, je to naježený hřbet kočky, která prská „nepřibližuj se“. Není o tom pochyb a nelze s ním diskutovat.
Hněv s sebou nese energii.
„Moje tělo zaplavila vlna horka. Cítím vnitřní žár jako bych se spojil s ohněm. Můj tep se zrychlil, tlak stoupl. Zčervenal jsem. Stal jsem se sopkou, která všechen ten oheň plive ven. Valí se ze mne ohňová řeka. Cítím v sobě obrovskou sílu. Můj hlas jako hrom zahřměl… Pak už jsem jen pozoroval, jak všichni kolem strnuli a zpozorněli…“
Je to impuls, který často podněcuje ke změně současného stavu. Pokud dokážeme rozpoznávat hněv, lépe si uvědomíme své potřeby v dané situaci. Tím, že hněv projevujeme, dáváme svému protějšku najevo, že se nám něco nelíbí a že je potřeba v našem vztahu něco změnit. Pro druhého tím vyjasníme situaci a komunikace se může stát přímější a otevřenější. Rozpoznaný hněv nám umožňuje všimnout si konfliktu už na jeho začátku a ne až ve chvíli, kdy má ničivou sílu, protože se nám „zatmí před očima“.
Jenže…
…hněv nemá v naší společnosti dobrou pověst. Jsou lidé, kterým je natolik nepříjemný, že se už z dálky vyhýbají jakémukoli konfliktu nebo i jen trochu ostřejší výměně názorů. Brání se třeba jen zvýšit hlas. Takový člověk zpravidla celý život jen ustupuje. Slouží druhým a nechává si své názory pro sebe (pokud vůbec nějaké má). Často se cítí nešťastným, opomíjeným a přehlíženým. Nežije svůj život, nestará se o své potřeby. Těžko se prosazuje v práci i v osobním životě. Připustíme-li si svůj hněv, může dojít k našemu oživení, můžeme získat energii nezbytnou k těmto změnám. To že někdo potlačuje svůj hněv, z něho ještě nedělá lepšího člověka. Potlačená emoce vnímáme – působí dusno a vyvolávají nepřátelskou atmosféru. Zkrátka „něco visí ve vzduchu“.
Vztekat se dupat, křičet, prskat, kopat, škrábat a bouchat rukou do stolu je v naší společnosti odsuzováno. Především my ženy se vztek učíme v sobě zamykat. Říkáme raději to, co druzí chtějí slyšet. Učíme se (za)líbit svému okolí. Jsme milé, laskavé, vstřícné, pomáhající a mnohdy odnaučené říkat „ne“. „Ne“ vnímáme spíše jako slovo, které ohrozí naše vztahy, klid a díky němuž nebudeme akceptovatelné okolím, milované. Vždyť kdo by chtěl mít vedle sebe „dračici“. Taková žena má hned nálepku „hysterka“. Na druhé straně hodná holka, která dělá jen to, co je správné a co po ní chce její okolí, je také „na zabití“:
Zdeňka, asi 45 letá žena, matka dvou synů a manželka úspěšného IT specialisty. Křehká, jemná dáma, kterou téměř není slyšet. Pro svoji rodinu uklízí, vaří, pere. Každý den dělá teplé večeře, je předsedkyní bytového družstva, pečuje o chalupu svých rodičů (seká trávu, spravuje střechu, do které zatéká). Celý den pracuje s dětmi jako vychovatelka. Stará se o pohodlí všech svých blízkých i širokého okolí. Stačí, aby jen jednou neudělala pro své muže teplou večeři a je oheň na střeše. Když chce radu od svého manžela, slyší zpravidla něco jako: „s takovou blbostí můžeš přijít jen ty“. Místo díků se jí dostává výtek a místo lásky přehlížení. Tato žena přesto své okolí omlouvá. Svůj vztek obrací vůči sobě. Trpí.. Mám hluboký soucit s ženou, která nezvýší hlas a nepostaví se za sebe, svojí práci a velké srdce jen aby, dostála své společenské roli pečující a oddané ženy.
Ukaž svůj vztek – ukaž své drápy
Když se člověk bojí, má tendenci se z prostoru stáhnout, zatímco když se hněvá, má tendenci útočit na své okolí. Potlačovaná nespokojenost je v daném okamžiku naším největším nepřítelem. Přehlížíme ji a když se nahromadí, projeví se nečekaně a nekontrolovaně vzplane. Je venku. Schytá to někdo, koho máme rádi kvůli maličkosti. Bere na sebe podobu domácí násilí, na stadionech demoluje zařízení (v lepším případě), vede války proti něčemu či někomu, chová se destruktivně v organizacích…
Vládněme hněvu aneb jak se s ním spořádat?
- Udělme sami sobě „mít právo na hněv“. Získáme tím větší šance, že ho poznáme v samotných počátcích. Hněv klíčí z drobných malých nespokojeností, které často přehlížíme.
- Rozpoznávejme a uvědomujme si chvíle, kdy se hněváme: „Jaké situace ve mě vzbuzují hněv?“ Když to zjednoduším, jsou to momenty, kdy se cítíme ublíženě, ukřivděně, podvedeně, kdy je něčím nebo přímo někým ohrožena moje integrita, osobní hrdost, společenský status.
- Když mluvíme o tom, že jste naštvaní, všímejme si, co se s námi děje na tělesné úrovni a jaké myšlenky máme s touto situací spojené.
- Vstupujme do vyjednávání (konfliktu) s cílem nalézt řešení společně. Nesnažme si druhého podrobit, přesvědčit ho o vlastní pravdě.
- Neztraťme ze zřetele vlastní hranice a potřeby, stejně jako hranice a potřeby druhých.
- Přijměme zodpovědnost za vlastní emoční prožitek. Říkejte: „Jsem naštvaný“ místo „Ty mě štveš“.
- Usilujme o pochopení motivů druhého. Pozorně naslouchejme tomu, co druhý sděluje. Pokusme se dočasně odsunout vlastní názory a představme si sebe sama v kůži druhého – podívejme se na svět jeho očima.
- Dovolme si „zastavit : nádech a výdech – zamyslet – jednat“.
- Učme se omluvit. Představme si sami sebe v roli, kdy jsme schytali dávku nespravedlivého hněvu. Určitě by nás to vytočilo taky… Upřímně myšlená omluva je v těchto případech nejen žádoucí, ale i nutná.
- Konflikty uzavírejme. Uvědomme si, jak se cítíme, co nám v dané situaci pomohlo, co nám dodalo síly, přispělo k řešení a co bylo destruktivní apod. Buďme upřímní.
- Zbavme se nashromážděných nepříjemných a neřešených zkušeností z minulosti. Když je člověk permanentně jako rozbuška a chce svůj hněv ovládat, přestat naskakovat na kdejakou maličkost, pak je řešením koučink případně terapie. Nevyřešené negativní zkušenosti z minulosti vytvářejí negativní energii, náboj. Když se na ně dokážeme s pomocí odborníka podívat, tento náboj se vybije a nemůže naše jednání a chování ovlivňovat.
Konstruktivní zacházení s vlastním hněvem umožňuje pojmenovat, co se mi ve vztahu líbí a co ne. Trénujme svůj hněv u malých drobných nespokojeností a dovolujme si říkat věci, které cítíme opravdově. Dělejme věci, po kterých toužíme bez toho, abychom je potlačovali a udusili v sobě všechny plamínky vášně. Tančeme, zpívejme, milujme, malujme, hrajme si…. Vydávejme všechnu tu nashromážděnou energii v těle ze sebe ven. Tvořme.