DOBRÁ RADA nad zlato

DOBRÁ RADA nad zlato

posted in: BLOG | 0

Prožívala jsem náročné období. Měla jsem pocit, že se mi nic nedaří. Jeden den jsem se s klientem domluvila na spolupráci a několikaměsíčním projektu a druhý den mi volal, že z mateřské společnosti přišly informace, které původní zadání odsouvají na neurčito. Večer následovala hádka s partnerem (samozřejmě kvůli nepodstatné maličkosti). A vše završilo ráno. Před domem mne čekalo vykradené auto s rozbitým okénkem. V tom okamžiku jsem měla pocit, že se vše spiklo proti mně. Jako by se mé vůli a disciplíně, mým plánům někdo za rohem vysmíval a snad jen pro svoji zábavu mi házel klacky pod nohy. Říkám si: „Asi skrytá kamera, která zkouší, jak se zachovám v okamžicích, na které nejsem připravená. Test mé flexibility ve změně.“ Vysilovalo mne to. Vztekala jsem se. Bylo těžké cítit se dobře, když události neběžely podle plánu, když jsem hned neviděla výsledky své práce, když jsem se ve vztahu začala cítit jako hloupá studentka na přednášce vysokoškolského profesora. Bylo náročné uvolnit se, když jsem poslouchala (bezesporu dobře míněné) rady vždy, když jsem se jen slůvkem zmínila o starostech.

Jak je to vlastně s radami?

Fungují? Jsou okamžiky, kdy netoužím po ničem jiném, než aby mi někdo řekl, jak on by se na mém místě zachoval. Nechci nic vymýšlet, tápat, trápit si hlavu. Chci jasnou a konkrétní informaci, návod. Něco zaručeného, vyzkoušeného a prověřeného někým, komu důvěřuji. Zkrátka pátrám po úspěšném vzorci a chci opsat to, co zaručeně funguje. Jenže…

Ano, je tady „jenže“. Knihy, přednášky, semináře jsou plné informací, rad, doporučení a přesto je mnoho těch, kteří vědí a nekonají. Vzpomínám si na dobře míněné rady svých rodičů a učitelů, stejně jako na rady některých mých kolegů a šéfů, kamarádů. Jedno mají společné, vedou mne vyšlapanou cestou těch, kteří šli přede mnou. Opičím se napodobuji. Učím se tím osvojovat si to, co si osvojili oni. Bezesporu užitečné. Ovšem s podmínkou, že si vybírám kdy, kde a od koho se nechám poučit.

„Cesta do pekel samými dobrými úmysly
dlážděna jest..“
Lidová moudrost

Proč rady – dobře míněné – zůstávají ležet bez povšimnutí?

Všimli jste si, že se různí lidé dívají na tutéž situaci ze zcela jiných hledisek? Všimli jste si, že každý z nás jinak zpracovává a třídí informace, podněty? Stačí si půjčit kolegův počítač a hledat v něm určitý soubor. Ač svého kolegu znám velmi dobře (více než 10 let) v jeho PC (a to má stejnou značku a tip jako já) se nevyznám. I provedení standardních operací jako je napsat mail a odeslat ho mi z nepochopitelných důvodů trvá mnohem déle než na mém PC. Toto zpravidla vůbec nebereme v úvahu, když do úplně cizích hlav nahráváme své soubory dat, instalujeme své programy tedy rady. Když nad nějakým cizím problémem přemýšlíme a snažíme se s ním pohnout, vkládáme si ho do své hlavy. Pak využíváme k jeho řešení „vybavení svého PC“ (tj. své vědomosti, zkušenosti, schopnosti a víru). Pak vyslovíme radu, doporučení, které bude fungovat pro nás, Jsme mnohdy slepí k tomu, že druzí lidé nemyslí, necítí a nevnímají stejným způsobem jako my a je dost těžké přijmout skutečnost, že naše rady pak nemohou být účinné. Myslet za druhé, vymýšlet řešení za ně, je nejen mrháním vlastní energie, ale také projev určité nadřazenosti typu „já do toho vidím lépe než ty“. Přemýšlím, kolik dobře míněných rad se ke mně denně dostává. Zjišťuji, že jsem jimi přímo zaplavována už od samého rána. Stačí si pustit rádio…Napadá mě, že svůj mozek mohu klidně vypnout a řídit se jen radami ostatních. Téměř na vše, najdeme nějakou kuchařku či dokonce navigační systém…

Mozek je sval jako každý jiný

Jakmile tělo zleniví, přestane se namáhat, začne se ho zmocňovat mnohý neduh. Zvykne si na pohodlí a sebemenší pohyb je obtížný. Mozek funguje stejně. Když se nenamáhá řešením problémů „zrezne“. Pokud se namáhá a daří se mu řešit problematické situace, uvolňuje se jako bonus oxytocin, hormon lásky a (sebe)důvěry. Kdo neřeší, přijde zkrátka. O blažené pocity (sebe)důvěry je dračka. Pokud má někdo vážný problém a neví v daném okamžiku kudy kam, vždy se zaručeně najde někdo, kdo ví. Je tu totiž šance dostat se do stavu blaženosti. Často bez vyzvání, naladění je dotyčný (ne)šťastlivec zavalován dobře míněnými radami, náměty a nápady. Rozdávání rad nám umožňuje (díky oxytocinu) se cítit skvěle! Je snadné začít tento stav blaženosti vyhledávat. Stačí se rozhlédnout, zda v okolí není někdo, koho by dobře míněná rada mohla poopravit. Je přece morální nedovolit druhým chybovat a upozornit je na jejich nedostatky.

Neřešme problémy za druhé. Učme je to!

V tomto směru mě inspiruje Davida Rock v knize Leadership s klidnou myslí. (Pragma 2006): „Staňme se mistry v tom, abychom druhým pomáhali myslet samostatně. Nejlepší způsob, jak to udělat je zaměřovat jejich pozornost na řešení spíše než na pitvání problémů. Úkolem citlivé vedoucí síly je umožnit lidem mít vlastní názory. Nenapravovat je, ale zajímat se o ně.“ O udílení rad ani stopy. Když se vrátím ke své situaci v úvodu článku, stačilo by mi tenkrát jediné. Upřímný zájem o mne, o to, čím žiji a jak se cítím, co prožívám. Stačilo by mi vypustit páru, vymluvit se z toho, získat opět ztracený nadhled a kontrolu nad svými emocemi. Pomohlo by mi slyšet svá slova z cizích úst a ve správný okamžik zklidnění dostat zásadní otázku, která mě ukáže cestu z bludného kruhu zdánlivých katastrof.

Síla otázky položené v pravý čas

Tou největší výzvou v mém životě je žít podle svého svědomí, s odpovědností za své činy a rozhodnutí, s ochotou učit se nové věci, vítat nečekané. Vždycky pro mne byly důležité výsledky, práce, spokojený zákazník a dosažený cíl. Časem jsem přeskládala své hodnoty a uvědomila jsem si, že největší cenu pro mne mají vztahy. Uvědomila jsem si, kolik úžasných a talentovaných lidí denně potkávám a také to, že to někteří z nich o sobě neví. Mnohdy proto, že jsou příliš zaměstnaní nebo jen proto, že to zatím neměli možnost spatřit. Všimli jste si, jak okolí ztichne, když začněme udělovat rady či komentovat práci, jednání druhých? Všimli jste si, že jen málokoho oslníme tím, jak rychle nám to myslí či tím, jak snadno dokážeme vymyslet postup, který pak nutíme realizovat druhé? Svoji tvořivost můžeme projevit v cílené otázce položené v příhodné chvíli. Ta pak může být pro náš mozek daleko větší výzvou než bezpečná rada. Například taková otázky, která nastavuje zrcadlo bezradnému člověku: „Slyším, kolik úsilí věnuješ bezproblémovému průběhu dne a kolik očekávání do sebe vkládáš. Čím tě teď mohu podpořit? Očekáváš radu či se chceš podívat na to, co s tím můžeš dělat?

Zpravidla totiž víme (nebo alespoň tušíme), čeho chceme dosáhnout, jen nám v tom brání nějaké to „ale“… A právě proto je tak důležitý někdo, kdo nám umožní sebrat odvahu a opustit nefunkční navyklý způsob chování a myšlení (program) a vytvořit si nový, který má potenciál pohnout stávajícím problémem.

Cvičení pro náročné:
NEŽÁDANÉ RADY aneb Jakým právem nám kdo mluví do života

1/ Soustřeďte se dnes na rady, které dostáváte, sledujte, jak k nim přistupujete. Posloucháte je? Řídíte se jimi? Za jakých podmínek jim opravdu nasloucháte a za jakých podmínek se jimi opravdu řídíte? Udělejte si poznámky.

2/ Druhý den se soustřeďte na rady, které rozdáváte. Vnímejte, jak na ně reagují lidé, kterým je dáváte? Musí pro to, aby dostali radu něco udělat nebo ne? Pokud ano tak co? Jak poznáte, že o radu opravdu stojí? Vnímejte, jaký je to pocit radu dávat? A co tím sytíte (pocit důležitosti, pocit vlivu, pocit znalce a experta, pocit odpovědnosti či nepostradatelnosti aj).

3/ Dejte si 3 dny na to vypátrat, jak to s Vašimi radami dopadlo. Kdo je využil a kdo ne. Proč? Co jim brání?

4/ Vzpomeňte si alespoň na 3 rady, které jste v životě dostal a které vám pomohly? Zapište si ten příběh.

5/ Podívejte se na svůj malý průzkum a napište si, co jste se o radách a jejich významu pro váš život a úspěch dozvěděli. Věnujte čas krystalizaci svých nejlepších myšlenek a zjištění.

Připište svá zjištění do komentáře pod článek nebo se ozvěte na můj mail. Těším se na vaše postřehy o dobrých radách. 

„Třemi cestami můžeme dojít k moudrosti:
První je cesta zkušenosti – to je cesta nejtěžší.
Druhá je cesta napodobení – to je cesta nejlehčí.
Třetí je cesta přemýšlení – to je cesta nejušlechtilejší.“
Konfucius

Zanechte mi vzkaz