Pokud pracujeme usilovně, věnujeme se dlouhé hodiny důležitému projektu, náročnému rozhodování či vyjednáváme s klienty a nikdo si našeho úsilí nevšimne, dříve nebo později se budeme snažit méně nebo také vůbec ne. Začneme pochybovat, zda to, co děláme má smysl.
Všichni víme, že uznání, ocenění, poděkování za to, co pro druhé (ale i sebe) děláme mám vrací vydanou energii zpět, ale stále je ho ve společnostech jako šafránu. „Není na to dostatek času. Valí se na nás další a další úkoly a mnohdy nám nezbývá nic jiného, než důvěřovat, že dotyčný úkol zvládne. Důležité úkoly děláme sami nebo je zadáváme těm, kteří jsou spolehliví, mají naši plnou důvěru,“ slýchám často od manažerů, stejně se chovají také jejich lidé.
Zkuste si vzpomenou.
- Kdy jste naposledy vy sami někomu dali nebo od někoho získali uznání ?
- Kdy vám někdo řekl: „vážím si toho, že se orientuješ tak dobře v nové problematice“ či„věřím, že tvé rozhodnutí je správně a podporuji tě, v tom jak chceš dál postupovat“?
- Jak jste se cítili v tomto okamžiku?
- Jak na vás upřímné ocenění zapůsobilo?
Pokud Vám dodalo energii a chuť do další práce, pak přišlo v pravý okamžik.
Uvědomujeme si, že pochvala, ocenění je jedním ze zdrojů energie, radosti z práce a další chutě do ní. Slyšeli jsme také, že posiluje vztahy, vzájemnou důvěru a respekt mezi lidmi. Tak proč je jí tak málo? Důvody jsou následující:
- Mnozí lidé si myslí, že mluvit se má jen o tom, co potřebuje nápravu. Ostatní je ztrátou času (kterého je stále málo).
- Druzí chválení považují za projev přecitlivělosti, slabosti („když nenadávám, tak je přece jasné, že jsem s jejich prací spokojen“).
- A další mají obavu z rozpačité reakce chváleného, z jeho odmítavého postoje. Zkrátka neumíme ji přijímat.